Protože jsem byl poněkud otřesen způsoby, které policie používala, a překvapen prostředky, které do akce nasadila natáčení jsem se aktivně (bohužel ne zcela šťastně) účastnil. Kastu politiků zastupovala poslankyně Machatá a nějaký náměstek primátora. Když natáčení skončilo, poslankyně Machatá se zapovídala na placu. Mně se zatím povedlo sešplhat ze sedadel a najít Stana (kamarád). Oba jsme se shodli, že oba politici vystupovali docela sympaticky a protože v té době sužoval naši kolej problém smíšeného bydlení (a spousta jiných problémů), rozhodli jsme se poslankyni, která narozdíl od místostarosty nezmizela v autě obtěžovat našimi problémy. Došli jsme k ní, zeptali se jestli nemá čas (kupodivu ho měla) jenom nás po chvilce požádala, jestli bysme nemohli jít někam dovnitř, protože jí byla docela lidsky zima.
Můj další kamarád Vlado domluvil s vrátným v menze, aby nám otevřel jeden salónek, do kterého jsme s poslankyní a asi patnácti dalšími vesměs matfyzáky vlezli a začala diskuse. Jak probíhala si už nepamatuju přesně, ale mám pocit, že v ní byly tři strany: poslankyně Machatá a její asistenti, já a zbytek vysokoškoláků. Diskuse se ode všech podobných diskusí s politiky lišila hlavně tím, že se doopravdy diskutovalo. Mezi problémy se přecházelo postupně a s návaznosti, nešlo o pouhé položení jedné otázky odpověď a zase jinou otázku atd. Nejzajímavější bylo, že se podařilo navázat docela přátelskou a otevřenou náladu. Já jsem se poslankyní otevřeně hádal, ona si to moc nebrala, někteří se smáli, jiné kroutili hlavou a nikdo se neurazil. Z mého hlediska to mělo dvě chyby: jednak paní poslankyně měla příliš často připomínky typu: “a právě Vás se snažíme zastupovat”, “Tento rozpočet je úplně špatný” v místech, kde jsem je příliš nečekal (ale nebylo jich nesnesitelně moc. Přece jenom bylo před senátními volbami) a potom byly problémy s tím, když jsme po ní chtěli nějakou konkrétní akci nebo čin.
Tento druhý problém se týkal zejména toho, co teď okamžitě dělat se situací kolem Milady nebo s problémem smíšených pokojů. Obojí problémy souvisely s tím, že nějaký úředník dělá něco, co by neměl a čím zbytečně znepříjemňuje život svému okolí. Chtěl jsem, aby paní poslankyně zvedla telefon a dotyčnému človíčkovi zavolala, co blázní. Předpokládal jsem, že byrokrat komunistického typu se ničeho nebojí tolik, jako když se někdo shora začne zajímat, co dělá, protože to vždycky smrdí průserem. Nejlepší situace je (pro úředníka), když se o úředníkovu činnost nezajímá vůbec nikdo. Že ředitel kolejí a menz je pracovník tohoto typu jsem si jistý a o panu Zeleném si myslím totéž.
Paní poslankyně správně namítala, že přece není možné, aby jsme žili ve světě, kde úředníky musí někdo krotit ze shora a jejím posláním je připravit takové podmínky, aby k těmto případům nedocházelo.
To je podle mě docela hezká teorie, ale zatím má do skutečnosti daleko a je tudíž potřeba používat i neideálních prostředků. Navíc nevím přesně (to nebyla paní poslankyně schopná specifikovat) jakým způsobem konkrétně lze zajistit, aby se byrokrati chovali rozumně, ale jeden způsobů podle mě je, že jim zavolá někdo shora u kterého najde zastání někdo zdola se kterým dotyčný Napoleonek někde vyběhl. Myslím, že důsledné dodržování této zásady (za vzorné spolupráce těch zespoda i ze shora) by přispělo k zlidštění naší byrokracie více než všechny zákonodárné akce našich parlamentů od roku 1989.
Nakonec mi bylo přislíbeno, že se zítra pokusí někam zavolat (jestli to udělala nebo nevím, ale když druhý den policie z ničeho nic přerušila dobývání, měl jsem radost, že snad Ti politici přece jenom k něčemu jsou). Rozešli jsme se docela v dobrém.
Má skepse vůči poblitikům (soukromě používám raději toto označení) začala tát. Ihned jsem to pozval všechny známé, kteří byli na prvním povídání a aby jsme mohli poslancům poskytnout opravdu kvalitní informace o celém monstrózním soukolí vysokého školství, jak dopadá na studenty, obvolal jsem známé, kteří dříve nebo nyní působili v nějakých funkcích a podařilo se jim dosáhnout nějakých výsledků. Myslím, že taková sestava se už nesejde. Sám jsem se chystal, že požádám Mlynáře, aby (když si pořád hraje na mladíka) převzal záštitu nad naší Děsírovskou nástěnkou a jak je poprosím, aby nám pomohly prorazit bez známek při přijímačkách na VŠ. Rychle bylo domluveno datum i místo schůzky opět na naší koleji.
Smutný rychlý konec
První předzvěstí bylo, když se mi tři dni před dnem D Stano zeptal jestli jsem si jistej že si chtějí jít povídat nebo jestli náhodou nechtěli uspořádat klasickou nic neřešící besedu. Odbyl jsem ho, ale začal ve mě hlodat červíček, který povyrostl, když se mě asistent pověřený přípravou akce ptal, kolik nás bude a deset až patnáct se mu zdálo trochu máloZačali jsme se bavit. Po pěti minutách vyšlo najevo, že to nebude jednoduché, protože oba poslanci o problematice VŠ nevěděli vůbec nic a pořád se odkazovali na p. Mareše předsedu školního výboru PS. Nechali jsme otevřené dveře občas někdo nakoukl, sem tam někdo vešel. Začínalo se trochu mluvit. Mlynář se nás ptal na nový VŠ zákon. Naše připomínky označil za nepodstatné, protože nejdůleřžitější je umožnění vzniku soukromých VŠ. Došlo k tomu, čemu jsem chtěl zabránit, když jsem akci veřejně neoznámil. Jeden z příchozích začal křičet, že chtějí mít VŠ jenom pro blbečky z bohatých rodin. Mlynář viditelně pookřál (zřejmě to s tímto způsobem argumentace umí). Moje připomínky, kde se bude učit, kde budou studenti bydlet odbyl tím, že prvák si přece koupí podnájem (svatá prostoto) a na Sorosově Cerge (postgraduální ústav UK pro cca 100 lidí?) to funguje. Dostali jsme vynadáno, že jsme sobci. Diskuse se začala trošku rozvíjet. Vzápětí padl nejlepší problém (pro Mlynáře) náš návštěvník ho označil za komunistu. Mlynář ho roztrhal na kusy, chvíli trvalo než jsme se vrátili k normálnímu tématu. V té chvíli Mlynář prohlásil, že už musí jít, že má schůzku s Havlem. Problém s vysvědčeními jsem mu sděloval při oblékání kabátu a on mi pouze odkázal abych zamailoval tisickrát zmíněnému Marešovi. Pokud mi neodpoví ať to pošlu jemu, že mu to připíchne kudlou na dveře.
 |
Poslední změna |  |