Zpět na Mámův svět

 

Jsou poslanci vůbec k něčemu dobří?

Tohle je strašně zajímavá otázka, protože rozhodně minimálně polovina populace by se zařadila do skupiny, která buď považuje poslance za bandu naprostých idiotů (sami by to dokázali lépe) a zlodějů, nebo do skupiny, která setrvává v přesvědčení, že je úplně jedno, kdo tam sedí, protože se o normální lidi nestarají a budou to dělat úplně stejně jako TI, co tam jsou teď.
Z obou těchto názorů vyplývá, že by bylo lepší, žádné poslance nemít, protože jsou zbyteční nebo ještě hůře dokonce škodí.
Můj názor není tak vyhraněný, poslanci určitě k něčemu jsou, ale souhlasím, že se od nich nedá čekat skoro nic, co by mohlo pozitivně ovlivnit náš život. Jejich hlavní přínos vidím v tom, že jsou nezbytnou součástí demokratického rituálu, který evidentně neprodukuje rozhodování, které by prospívalo podstatné části populace, ale alespoň většinou zabraňuje různým dobrodincům (Hitler, Stalin), aby mohli aplikovat své představy o prospěchu nás všech.
Proč si myslím, že se od nich nedá skoro nic čekat?
 1. Asi je pravdou, že žijeme v době rychle klesajícího vlivu politiků na věci veřejné. Mechanismus globalizace je jednoduchý. Celá staletí si vládci hlídali, aby obchod (trh) probíhal pouze v rámci jejich vlivu (různá cla a omezení byla samozřejmostí). V současné době však není na světě vláda, která by ovládala celé území, na kterém působí ekonomické subjekty jejich občanů. Protože pro každého podnikatele je nejvhodnější nulová forma regulace (ať už formou daní nebo ekologických, pracovních a jiných předpisů, každá regulace snižuje manévrovací možnosti podnikatele a tak i jeho naději na úspěch) a proto svoji aktivitu přemisťují právě do míst s nejnižší regulací. Odliv ekonomické aktivity pak nutí státy regulaci snižovat na míru, kdy už se podnikatelům nevyplatí stěhování. (Podobný efekt platí i pro pracovní síly. Nezaměstnanost v západní Evropě nezpůsobuje špatná ekonomická politika jejich vlád, ale to že konkurencí jejich dělníků není stejně dobře placený dělník v USA, ale chudý Číňan. Je zřejmé, že cenově nemůže se svými životními náklady Němec Číňanovi konkurovat, proto se snaží o konkurenci v oblastech, které jsou pro rozvojové země zatím nedostupné (jako je vzdělání).
 Z toho všeho plyne, že není v silách politiků výrazně měnit ekonomické postavení země, které vládnou.
 2. Druhou příčinou je, že zbývající prostor (bez ekonomiky a všech oblastí, které jsou z kompetence státu ve demokratických zemích ze sféry státu naštěstí vyjmuty - bydlení, cestování, částečně vzdělání) je poměrně malý. Dokonce, když se podívám na život svých rodičů před a po listopadu 1989 nejsou vidět nijak zásadní změny. Připadají si pořád stejně chudí, ráno vstanou jdou do práce, po práci sedí doma, koukají na televizi a mají pocit, že všechno je mimo jejich vliv jako měli předtím. Na cestování nemají peníze, takže dovolené tráví stejně jako dřív. Kdyby prodali televizi změnil by se jejich život rozhodně víc.
 3. tento důvod jsem vypozoroval právě při mém setkání s poslanci. Poslanci nemohou pozitivně ovlivňovat životy normálních lidí, protože o nich skoro nic neví. Určitě si ještě pamatujete, jaké pobouření vyvolal Václav Havel svoji poznámkou, že se budeme muset všichni uskromnit a kupovat místo lamp za dvacet tisíc pouze lampy za deset. Většina normálních lidí to brala jako urážku, protože zatím nikdy neměli tolik peněz, aby si mohli kupovat lampu za deset tisíc natož za dvacet. Spíš je následek toho, že každý z nás považuje za normální to, co prožívá on a jeno okolí. Politická elita je vždy složena buď z bohatších vrstev inteligence nebo alespoň z lidí, kteří dlouhou dobu strávili cestou na horu, ke které vydělání peněz patří.
 Podobně jako se těžko může bezohledný buldozer vžívat do pozice normálního nezaměstnaného? (Na místě Vladimíra Mlynáře bych se taky nebál nezaměstnanosti).
 Nedostatek vlastních zkušeností s normální realitou by mohla nahradit snaha o její poznání. V té jsem se nejvíc zklamal. Pozice politika, který chce poznat život normálních lidí je těžká. Pokud se snaží dělat svoji práci pořádně je určitě hodně časově vytížen. V práci mu pomáhají asistenti (podle poslanců, které jsem poznal mají jejich místa předplacená studenti politologie), kteří se většinou chtějí dostat do stejných pozic. Jejich hlavní snahou je svému nadřízenému ve všem vyhovět (viděl jsem schlíplé asistenty, při naší schůzce) a nijak nenarušovat obraz světa, který si nadřízení vytvořili. Přispívá k tomu i způsob komunikace s veřejností, který politici provozují, zejména takzvaná setkání s občany. Absolvoval jsem jich mnoho a právě proto jsem nechtěl. aby naše setkání s poslanci proběhlo stejně. Hlavní nevýhody klasických setkání jsou:
a, politik nemá rovného soupeře (naprostá většina přítomných patří buď do skupiny obdivovatelů (kteří se vždy nechají přesvědčit) nebo odpůrců (kteří neuznají nic).
b, před velkou skupinou je těžké bojovat s autoritou, zvláště když její stoupenci jsou často agresivní a hlavně
c, tato setkání neumožňují diskusi, protože probíhají systémem otázka - odpověď, otázka na něco úplně jiného - odpověď. Takhle se nikdo nic nedoví. Například Mlynář byl pro diskuse tohoto typu velice dobře vybaven slovní útoky odrážel bravurně a jeho první odpověď byla většinou uspokojivá. Na další otázky však odpovídal velice rozpačitě a bylo vidět, že mu jsou nepříjemné.
I poslanci jsou jenom lidé a každý člověk má nějaké představy o tom, jak by svět měl fungovat. Tyhle představy máme hodně hluboko pod kůži a všichni se jich neradi zbavujeme. Bohužel názorová kostra se prý většinou vytváří do třiceti let, tedy ve věku, kdy politikům ještě průměrně deset až patnáct let chybí do okamžiků, kdy budou mít skutečný vliv. Těch deset let potom znamená díru mezi tím, co chce politik řešit (protože si to pamatuje jako palčivý problém z dob, kdy ještě žil v normálním světě) a tím, co by se řešit mělo (časy se mění).
Většinu nepříjemností v našem životě nezpůsobují zásadní ideové rozpory, ale obyčejné malé konkrétní věci. Na řešení těchto problémů jsou poslanci velice špatně vybaveni (druhem pravomoci i tím, že jsou od nich příliš daleko a není to jen jejich chyba) a není spravedlivé chtít , aby je řešili bez našeho vlastního přičinění, protože to prostě nemohou dokázat.