Zpět na Mámův svět

 

Zachráněný plat a ztracená soudnost

Mám obavu, že nejhorším důsledkem zákona o zrušení čtrnáctého platu ústavních činitelů není ohrožení ústavnosti, ale totální ztráta soudnosti našich soudců.
Podle článečku objevila soudcovská unie dvě úskalí. Slovy: "Netvrdíme, že to přímo povede k úplatkům.” se nás snaží zřejmě přesvědčit, že půl miliónu ročního platu je málo a odebraných 50 000 nutně potřebují pro své chudé domácnosti. Tento nářek není směšný ani tak tím, že většina z nás musí odolávat úplatkům s daleko menšími příjmy, jako tím, že implikuje představu, že před úplatností soudců nás chrání výška jejich příjmů. Ve společnosti, kde jsou peníze hlavní (a často bohužel jedinou) hodnotou a která je založena na neustálém vyvolávání nových potřeb je tato představa zdrcující. Kdo bral úplatky s platem deseti tisíc bude je brát i v případě, že jeho plat bude desetkrát vyšší.
Druhé úskalí: “Pro snížení platů, ale nevidíme důvod, vždyť stále existují podniky, které zvyšují mzdy” patří s prominutím do kategorie, které se mezi kamarády říká hláška. V posledních dvou letech jsem četl mnoho rozborů, jak bezvadně funguje imaginární soudcovský podnik v našem státě, kde vymahatelnost práva patří k největším brzdám hospodářského růstu. Nejsem si jist, že v podnicích se srovnatelnými úspěchy zvyšují mzdy stejným tempem.
Ještě k nezávislosti soudců. Nejsem si jistý jestli její současná forma a míra je přesně tím co společnost (ale i soudci k výkonu svého povolání) potřebují. Přivydělávám si jako učitel a tak si zatím nedovedu představit, že učitel, který by odůvodnil to, že už rok žáky vůbec neučí tím: ”že je v depresi a už se na jejich ksichty nemůže ani podívat”, by byl potrestán snížením platu o dvacet procent (narážím na známý případ pražského soudce). Spíš by ho vyhodili. Kdyby však učitelé věděli, že stejně nezáleží na tom, co, jak a jestli vůbec učí, protože svoje mají jisté a nikdo je vyhodit nemůže (navzájem se přece vyhazovat nebudou), asi by se chovali stejně. Stejně tak by soudcům prospělo, kdyby jejich práci posuzovali lidé z venku například skrze známou volitelnost soudců praktikovanou v Americe.
Nechtěl bych urážet soudce, kteří se snaží, jejich práce bychom si měli vážit, ale obraz soudců na veřejnosti vytvářejí právě tyto nešťastné výroky. Pokud už nejsou soudci schopní zbavit se těch, kteří mezi nimi nemohou nic dělat, ať je alespoň nenechávají za sebe mluvit.