Rozpad Jugoslávie

Může se to zdát mimo, ale ještě jeden příspěvek k válce v Kosovu.
Sehnal jsem si knížku (přesněji táta sehnal a já si něco přečetl) Dějiny států bývalé Jugoslávie, která patří do edice, ve které vycházejí dějiny zemí celého světa. Autoři pocházejí z akademických institucí a podle mého povrchního pohledu se snažili o vcelku nestranný přístup. Nestačil jsem si knížku přečíst celou (měl jsem na to asi den), ale něco jsem přečíst stihl (hlavně kapitoly o rozpadu). Dověděl jsem se několik překvapivých (a někdy částečně zdrcujících faktů):
1. Jugoslávské království před 2. sv. v. bylo pod větší dominací Srbů než se většinou píše.
2. Slavné povstání Slovinců proti okupaci federální armádou je podvod (například i proto, že při masakrování nevinných civilistů dobře vyzbrojenými vojáky zahynulo 39 vojáků a jen 16 civilistů).
3. V roce 1991 a 1992 existovala na federální úrovni síla, která se snažila o udržení společného státu a jeho demokratizaci - tehdejší předseda federální vlády Markov. Není tedy pravda, že v té době neexistovala v Jugoslávii reálná síla, která by bojovala za udržení společného státu a zároveň se nesnažila konzervovat reálný socialismus.
4. Federální armáda se zcela přidala na stranu Miloševiče až na přelomu let 1992-93, po slovinských událostech a po rozšíření praxe odstřelování kasáren (na vojáky v kasárnách stříleli zvenku bezbranní civilisté).
5. Fraňo Tudžman se po svém propuštění z místa vedoucího muzea komunismu z Záhřebu nikdy neangažoval v prodemokratizačním hnutí. Svou stranu založil až v roce 1991 se silně nacionalistickým a separatistickým programem.
6. EU uznalo (na nátlak NSR) samostatnost Chorvatska i přes to, že tehdejší podmínky, které EU pro uznání samostatnosti splňovalo pouze Slovinsko a Makedonie.
7. Bosna a Hercegovina s Makedonií vyhlásily svou samostatnost jako reakci na chorvatské vyhlášení samostatnosti. Obě země před tímto aktem vyjádřily připravenost setrvat ve federaci, pokud v ní setrvá i Chorvatsko.

Dvě věci jsou na tom zdrcující.
a, Body 2. - 7. ukazují, že naše ruce jsou od krve daleko víc než jsem si myslel. Pokud jsou tyto údaje pravdivé není pravda, že EU nemohla nic proti rozpadu Jugoslávie udělat. Naopak se zdá, že tento rozpad alespoň částečně podporovala (minimálně tím, že dodávala jednání všech odštěpovatelů vážnost). Rozpad Jugoslávie je potom daleko větším mementem pro budoucnost než vypadá, bohužel ho takto nebere. Ještě jsem nečetl ani jeden rozbor, který by se vinou EU (jmenovitě například ministra zahraničí NSR Genschera) zabýval. Z úst viníků (kteří si nyní většinou užívají důchodu) nezaznělo ani slovo omluvy. Všichni se tváří, že válkou v Kosovu, přítomností v Bosně a podepsáním Paktu stability (zatím to jsou pouze slova, peněz velice málo) jsme všechno napravili. Nikde ani slovo o tom, jaké velké bylo v tomto případě selhání západní politiky. Nikdo se neptá jestli by nebylo lepší zabránit válce než hlídat hroby.
Jsem přesvědčen, že na to není pozdě, že je naši povinností politikům jejich selhání připomínat. Lidem už život nikdo nevrátí, ale pokud se podaří z Jugoslávie udělal memento, které našim zástupcům nedovolí něco podobného podporovat v budoucnosti (představte si rozpad Indie, Číny nebo Ruska), alespoň k něčemu jejich smrt pomohla (když si odmyslím životní úroveň nových papalášů). Činnost KFOR by se neměla stát závojem, za který se tyto chyby schovají.

b, Bod 2 je pro mě úplnou novinkou. Body 3. - 7. do různé míry také. Ukazuje se, že strategie, kterou od roku 1989 uplatňuji (sledovat dvoje noviny - většinou MFD a Právo plus občas LN, a televizní noviny na ČT1) nestačí k tomu, abych získal alespoň rámcově odpovídající přehled o dění, které neprobíhá v mé osobní blízkosti. Internet na tom nezměnil nic podstatného. Zatímco na stránkách tisku se vedly dvě zcela rozdílné války, na internetu jich bylo daleko víc.
Navíc i když se po nějaké době objevil na internetu posun k trochu kritičtějšímu postoji vůči NATO (až na věřící proevropany) neměl tento posun na postoje většiny (masírované médii) žádný velký vliv. Navíc není možné kvůli každému problému trávit hodiny vyhledáváním informací.
Zdá se, že nemáme velkou šanci zjistit skutečný stav věcí. Což je na balkánských válkách to nejhorší. Jak budeme kontrolovat naše politiky za této situace je mi záhadou.