Jedním z hlavních úkolů každého psavce je neustálé objevování
paralel z historie, paralel, které se potom často použijí ve chvílích argumentační
tísně nebo nepříjemných komplikací.
Přesně takovou paralelou je přirovnávání vyhnání Srbů z Kosova
a poválečné vyhnání Němců z Českého pohraničí. Obzvlášť zbabělé je vytahování
této paralely ve chvílích, kdy se ukazuje, že cíle deklarované spojenci
ve válce proti Jugoslávii se plnit nedaří (je zajímavé, že do českých novin
se informace o vyhánění Srbů z Kosova dostaly až po masakru v ..., ale
nechme to stranou) a že navzdory oboustranným proklamacím (NATO i UCK)
je za své přijala pouze jedna z těchto stran, zatímco druhá se k nim hlásila
pouze po dobu nezbytně nutnou k dosažení vlastních (asi zcela jiných) cílů.
Zahazovat vlastní předsevzetí (zachování multietnického Kosova) v tomto
okamžiku, s vysvětlením že “vyhnání Srbů je po tom všem přijatelné i když
špatné, stejně jako vyhnání Němců ze Sudet”, je zcela nečekaný projev slabosti
od lidí, kteří ještě před dvěma měsíci hodlali bojovat za lidská právě
po celém světě, navíc ve chvíli, kdy mají zcela příležitost za své ideály
bojovat (to se ani nezabývám tím, že vyhnání Němců rozhodně obhajitelné
není).
V čem pokulhává tato paralela (Sudety = Kosovo, Češi = Albánci, Němci
= Srbové)?
1. Sudety nikdy nebyly součástí Německa (Kosovo je naopak i podle západních
historiků lůnem srbského státnosti).
2. Nevím o tom, že by se česká většina před obsazením Sudet snažila
vystěhovat Němce do Německa. V Kosovu podle demografických údajů zřejmě
k něčemu podobnému docházelo, jinak se dá těžko vysvětlit dramatický pokles
srbského obyvatelstva v posledních dvaceti letech.
3. Srovnávat útlak v bývalém protektorátu se situací v Kosovu před
začátkem bombardování je asi trochu odvážné. Ačkoliv jsem protektorát nezažil
těžko si představuji zorganizování volby českého prezidenta nebo činnost
neoficiální české protinacistické univerzity. Tento rozdíl nebyl asi způsoben
pouze neskonale větší odvahou Albánců. Nevím také o tom, že by většinu
našeho území ovládaly české partyzánské skupiny.
4. Masové deportace začaly až v okamžiku, kdy na Srbsko zaútočilo NATO.
Němci vyhnali Čechy z pohraničí v době, kdy jejich stát široko daleko nikdo
neohrožoval.
5. Srbové neobsadili Albánii.
6. Vystěhování Srbů z Kosova nemá (zatím) široký mezinárodní souhlas.
A tak dále.
Nijak bych tím nechtěl zastávat jakéhokoliv vyhnání kohokoliv kýmkoliv.
Jedna hezká paralela, bohužel zatím všemi vytrvale přehlížená tady totiž
existuje.
Několik jedinců (tehdy Hitler, Gottwald dnes Miloševič, Thaci nebo
Tudžman) využilo sklony ke kmenové nenávisti, které jsou asi (bohužel)
v určité míře v každém z nás a postavilo na nich svou kariéru, postavení
a slávu, které by nikdy nemohli dosáhnout nějakou užitečnou cestou. Celý
takzvaně demokratický svět vedený svými politiky (tehdy Chamberlain, Daladier
dnes Bush, Gentscher nebo Clinton) jim v tom z nejasných důvodů pomáhal
(ještě před několika lety se naše demokratické špičky scházely s Miloševičem
za zvuků slavnostních uvítacích přehlídek) nebo jejich zavrženíhodnou činnost
toleroval. Ti, kteří proti tomuto zlu na počátku bojovali, zůstali buď
v zapomění (neznám příklady z minulosti, dnes snad Markov) nebo v potupné
roli spoluviníků (Beneš, Rugova) zla.
Je asi chybou příslušníků zúčastněných národů, že neustále poslouchají
vábivé řeči spasitelů, osvoboditelů, kterým jde jenom o vlastní prospěch
vykoupený jejich krví.
Jak je ale možné, že se těchto událostí vždy tak trapně účastní i ta
“poučená a humanistická” část lidstva? A proč její svědomí, za které se
novináři neustále prohlašují, ztrácí paměť ohledně činů našich zastupitelů,
které mají kontrolovat, tím, že budou vymýšlet paralely omlouvající další
trapná selhání v boji za lidská práva nebo často spíše jenom pouhé právo
na život? Pochybuji, že k záchraně životů, které jsou potenciální vůdcové,
připraveni obětovat po celém světě stejně dnes jako před šedesáti lety,
přispějí paralely nebo zpožděné akce podnikané v okamžicích, kdy Miloševičové
stihnout prolít tolik krve, že neexistuje cesta zpátky. Možná by pomohlo,
kdyby svoje úsilí věnovali tomu, aby se lidé nestavěli na barikády, ze
kterých už není jiné cesty než na bojiště, nebo k tomu, aby jimi kontrolovaní
a často i živení politici nedodávali zdání legitimity těm, kteří nejsou
než bandou hrdlořezů mávajících diplomatickými pasy vydanými zmanipulovanými
davy blouznícími za velkými řečmi o “opravdové svobodě a nezávislosti”.
V případě Jugoslávie jsme pokazili, co se dalo. Pokud je něco na místě,
je to hledání vlastních chyb, ne nepatřičných paralel.