Příliš mnoho otázek kvůli bombám

Příliš mnoho nezodpovězených otázek mě napadlo od chvíle, kdy naši letci začali bombardovat Jugoslávii. Natolik závažných, že bez jejich logického zodpovězení nemohu v žádném případě s celou akcí souhlasit. Chtěl bych tímto článkem poprosit všechny (není jich málo), kteří se předhánění v schvalování této akce, aby mi na ně logicky správně bez ideologického zlehčování a zamlčovaných předpokladů odpověděli.
Hlavním důvodem (v podstatě jediným), který se mi podařilo v novinách za posledních čtrnáct dní nalézt, je ochrana lidských práv albánských civilistů v Kosovu.
Má vůbec NATO (nechci ho v žádném případě srovnávat s Varšavskou smlouvou) právo zahájit válku v zájmu ochrany lidských práv, když jeho jednotlivé země i celá organizace v minulosti jejich poškozování bez hlasitějších protestů přihlíželi (srpen 1968 u nás, rok 1956 v Maďarsku, Čečensko 1995, Rwanda a bezpočet Afrických a Jihoamerických diktátorů) nebo ho pomáhali financovat (americká pomoc Rudým Khmerům v boji proti Vietnamem dosazené vládě v Kambodži již po genocidě, která stála život více než miliónu lidí, Pinochet v Chile nebo dnes příliš nezmiňovaná podpora Sadáma Husajna v době, kdy válčil s Íránem a testoval chemické zbraně na vesnicích Íráckých Kurdů) a někdy se ho dokonce aktivně účastnili (Biafra, Vietnam nebo turecký Kurdistán).
Nikde jsem odpověď na tuto otázku nenašel, ale možná je kladná. Nebo se odehrál v NATO nějaký zlom a politici se rozhodli lidská práva chránit bez ohledu na momentální výhodnost této obrany v daném okamžiku?
Zcela základním kamenem konceptu lidských práv je jejich univerzálnost, mají je všichni. Jak je potom možné, že se NATO nebere za lidská práva Kurdů v Turecku (jsou to tři týdny, kdy v naší televizi běželi záběry tureckých letadel odstřelujících kurdské vesnice) nebo Tibeťanů v Číně? Nenaléhám na okamžité bombardování těchto zemí. Nestačilo by třeba zastavit americkou finanční pomoc Turecku a odebrat doložku nejvyšších výhod Číně? Dalším krokem by mohly být hospodářské sankce. Ani jedna z těchto akcí by nestála život jediného člověka, nepřinesla by takové hmotné škody.
Nejsem ovšem generál abych vyčíslil strategickou hodnotu spojenectví s Tureckem nebo obchodník, abych vyčíslil hodnotu obchodu s Čínou. Tyto hodnoty by však neměli hrát roli, když jsme se za ochranu lidských práv Kosovu rozhodli zaplatit i životy Srbů. Tohle je zcela zásadní problém a jeho přecházení jenom pomáhá komunistům. Dovedeno do konce: Členství v NATO je přínosem pro doktora Sládka, protože kdyby se (nedej bože) dostal k vládě, bude si to moci s Romy vyřídit po svém a NATO ani necekne. Špatně to koresponduje s prohlášeními o nové éře dějin, neboť při vhodných příležitostech bránilo NATO lidská práva i v dobách nejstudenější války, ostatně rád se s nimi oháněl i Leonid Brežněv. Jediné, co mě napadá je, že NATO fakticky uznalo častou námitku Číny a rozhodlo se uplatňovat lidská práva pouze v evropsko-americkém kulturním okruhu. Výrazně to ovšem oslabuje dějinnost současné války a vyvolává otázky, kdo do tohoto okruhu ještě patří. Nemělo by tam patřit třeba i Turecko, které je členem NATO a chce vstoupit i do EU. Pokud neplatí slovo politiků NATO v tomto případě, jak se mohu spolehnout na jejich ujišťování, že nás v případě ohrožení ochrání. Platí toto ujištění vždy, nebo jenom když to nebude mnoho stát.
Mají země NATO vůbec právo vměšovat se do záležitostí bývalé Jugoslávie. Jejich politika rozdělení špatně (ale přijatelně) fungující jednotné federativní Jugoslávie na malé samostatné státy ovládané (s výjimkou Slovinska) autoritářskými vůdci, kteří svoji moc postavili na rozdmýchání a udržování extrémního nacionalismu, vyústila v občanské války a etnické vyčištění všech smíšených oblastní (s výjimkou Makedonie, ale bohužel ještě není všem dnům konec). Soudě podle výsledků (i když v politice jsou proklamace asi důležitější) jsou všichni politici bandou trapných břídilů, kteří pomohli na svět pohromě a pak ze špatného svědomí věnovali hlídání hrobů jejich obětí. Možná je jejich současná křečovitá snaha z tohoto pohledu lépe pochopitelná, ale opět přichází až příliš pozdě. Jaká je záruka, že současné řešení je alespoň vyhovující, když předchozí se ukázalo jako totálně špatné?
Jsou Srbové opravdu hlavní viníci? Za co stojí informace, které nám poskytují naše média? Přečetl si Václav Havel kromě první zprávy o bombardování Sarajevské tržnice, které měli provést Srbové i tu druhou, která (nebyla na první straně, ale bohužel v malinkém článku na straně 8) přinesla zjištění mezinárodní komise, že útok nemohli provést Srbové (kdo ho provedl se článek nezmiňoval, zřejmě UFO). Všiml si zprávy finských vyšetřovatelů, že není možné zjistit, kdo provedl masakr 43 lidí v mě už neznámé kosovské vesnici. Masakr, který byl ihned připsán Srbům. Uvědomují si naši politici, že každý mrtvý Albánec je pro Srby prohrou a Albáncem obrovským přínosem. Jsem přesvědčen, že obě bojující strany to dávno ví. Podle některých zpráv používá Alžírská vládá taktiku vraždění vlastního obyvatelstva úspěšně už několik let. Kdy bude naše veřejnoprávní televize kromě nepotvrzených zpráv kosovských Albánců o stovkách mrtvých Albánců přinášet nepotvrzené zprávy Jugoslávské televize o desítkách mrtvých a tisících vyhnaných Srbů (tím netvrdím, že se v Kosovu toto děje, ale věřím tomu, že takové zprávy určitě Jugoslávská televize vysílá)?
S překvapením jsem zjistil, že Srbové tvořili na území chorvatské Krajiny až 91% většinu. Jejich snahu (nutno zmínit, že spojenou s vyhnáním Chorvatů) o odtrhnutí od státu, který se nestydí za svoji ustašovskou minulost a který je jako menšinu zrušil, vyřešila chorvatská armáda útokem a vyhnáním 200 000 lidí (podle Srbů 500 000). Až po třech letech se objevila v novinách zpráva o vyšetřování některých chorvatských generálů z válečných zločinů. Většina Albánců v Kosovu není dnes větší. Neplyne srbské přesvědčení o správnosti jejich akcí v Kosovu i z této zkušenosti?
Může spojenecké bombardování na postoji Srbska něco změnit, když podle všech zpráv Miloševičovu pozici pouze posiluje (navíc jeho postoj není v Srbském vedení ojedinělý, jak se snaží někteří politici namluvit veřejnosti)? Nikde jsem se nesetkal se Srbem, který by se chtěl vzdát Kosova. Jak dlouho bude po útocích trvat než se bude moci v Srbsku ustavit politická síla, otevřená dialogu se Západem bez nebezpečí obvinění ze zrady? Každý psycholog ví, že jedinec zahnaný do úzkých agresí se ještě více utvrzuje ve svých názorech. Neprohloubí spojenecké bombardování jen srbskou nedůvěru (někde asi spíše nenávist) kAlbáncům. Uvědomuje si NATO, že ve středu přišlo o poslední možnost, aby jeho vojáci vstoupili do Kosova jako ochránci míru? Že se tam nyní můžou přijít už pouze jako okupanti?
Vědí redaktoři televizních novin, co znamená slovo mise? Spojenecké bombardéry nepátrají v Srbsku po zbytcích mimozemského života ani nerozhazují bombóny pro děti. Vracejí se z bombardování (stejně jako Ruské bombardéry po bombardování Grozného). Vracejí se z náletu, ze zabíjení lidí a ničení jejich majetků (které jsou západní společnosti tak drahé) a používání podobných zastíracích eufemismů mě zavání urážkou jejich obětí.
Znám osobně několik Srbů a žádný z nich nebyl pologramotnou, krvelačnou bestií, které vystupují v Mladé frontě DNES. Jsou to normální lidé, kteří si svoje životy zaslouží stejně jako kterýkoliv Albánec nebo Američan. Za ty, které jsem potkal na Zakarpatské Ukrajině (na rozdíl od Čechů, které jsem potkal na stejném místě) se jejich krajané nemusí stydět. Není mi lehko při pomyšlení, že na ně bez vyhlášení války sypeme bomby (a ještě se tváříme jakoby se jim nemohlo nic stát), že moje vlast patří mezi státy, které se je snaží zabít. Nechápu, jak na to mám být hrdý, ale chápu Srba, který včera na obrazovce vyčítal Čechům jejich postoj, protože Srbové jsou opravdu jediný národ v Evropě, který nás na rozdíl od všech našich dnešních spojenců nezradil ani v roce 1938 ani v roce 1968.
Nejsem komunista, v posledních volbách jsem volil US. Žádám jenom odpověď na svoje otázky. Odpověď logickou, odpověď, která mi vysvětlí proč se mýlím, bez toho, abych apriori uznal za pravdivé cokoliv, kromě ochrany lidských práv. Odpověď, která obstojí i když budu život jediného Srba považovat za cennější než neviditelný bombardér B2. Odpověď, která mi zbaví pocitu, že se i mým jménem (poprvé v životě - je mi 26 let) zbytečně vraždí, pocitu, který mi není vůbec příjemný, pocitu, na který musím myslet víc než je mi milé.
Nejsem naivní a chápu, že politici nemohou říkat a novináři psát celou pravdu. Kousek, kterého se mi v této záležitosti zatím dostalo, mě však připadá příliš malý v poměru k její závažnosti. Pokud ho do pěti dnů nedostanu nezbyde mi než se hluboce stydět a snažit se napravit fakt, že stojím na špatné straně barikády. Protože jestli NATO prolévá srbskou krev bez opravdu pádných důvodů, je moji povinností se v zájmu lidských práv ozvat.