Bilakova vlastizrada

Jako společensky angažovaný student jsem v průběhu svého studia na MFF UK několikrát narazil na problémy týkající se práva. Bohužel mé naivní představy předpokládající, že právo v podstatě odpovídá normální lidské představě o spravedlnosti, se ukázaly neopodstatněné. To se stalo jedním z důvodů, proč jsem se přihlásil na PF. Jedním z nejdůležitějších předmětů prvních tří semestrů je teorie práva, mohu se tedy k diskusi o vlastizradě připojit alespoň jako minimálně poučený laik.
Ne každý čtenář asi ví, co se skrývá pod termíny přirozené a pozitivní právo. Přirozenoprávní přístup předpokládá, že existuje nějaké původní přírodní právo, dané lidem od přírody, určitý smysl pro spravedlnost, na němž se je alespoň většina lidí schopna shodnout. Například idea základních lidských práv tak, jak je obsažena v Listině je typicky přirozenoprávní. Pozitivní právo tuto myšlenku zcela odmítá a předpokládá, že veškeré právo je obsaženo v zákonech a dá se z nich vyčíst a nic jiného kromě nich není relevantní. Už v článku soudců vrchního soudu bylo zmíněno, že přirozenoprávní přístup je bližší Anglicko-Americkému právu, postaveném ze značné části na rozhodnutí soudů v konkrétních případech (precedenty), zatímco pro kontinentální (tedy i naše) právo je typický pozitivistický přístup vševědoucích absolutistických monarchií 18. a 19. století.
Právě právní pozitivismus umožňuje, aby se praxe rozhodování soudů odlišovala od obecných představách takovým způsobem jaký dnes všude vidíme kolem nás (od nepolapitelnosti tunelářů po nerasové rasové vraždy), právní pozitivismus legalizoval (zákoně ospravednil) Hitlerovu diktaturu v Německu a komunistickou ve východní Evropě a právní pozitivismus umožňuje jakékoliv rozhodnutí skrýt za neprůhlednou změť odkazů na různé paragrafy, způsobující, že normální člověk dostává kopřivku jenom slovo právo uslyší.
Sebedůvěra soudců vrchního soudu ve správnost jejich interpretace je z pohledu člověka, který okusil trochu exaktnější vědu jako je třeba matematika až zábavná. Jejich zákony jsou sbírkou zcela jasných vět složených ze zcela nejasných slov. Podle učebnice Teorie práva se při jazykové analýze právního textu postupuje podle významu slov ve spisovném jazyce. Čestina je přirozeným jazykem a proto neexistuje slovo se zcela jednoznačným významem. Důsledkem toho jsou situace, ve kterých mi není docent Právnické fakulty schopen vyargumentovat platnost nebo neplatnost Zákona o zrušení ČSFR a celý problém označí za problém katedry ústavního práva. Na jejich názor jsem se neptal, ale pokud není tato jednoznačná věc jasná, co si mám myslet o těch ostatních?
Abych si vzal příklad z vážených soudců vrchního soudu skončím urážkou. Na prvním cvičení z Římského práva jsme diskutovali o smyslu práva. Stejně jako už zmiňovaná učebnice jsme došli k tomu, že kromě toho, že by mělo uživit všechny právníky, by se mělo snažit zajistit spravedlnost. Je možné, že panům soudcům z vrchního soudu tohle nikdo neřekl a neměli si to kde přečíst. Konec konců za minulého režimu byli jiné priority. Doufám, že můj příspěvek dolehne k jejich uším, protože právě snaha o spravedlnost dodává právu druhou základní podmínku uznání totiž legitimitu (ospravedlnění před těmi, kteří právu podléhají). Bez snahy o spravedlnost je mně jejich paragrafové siláctví platné jako benzín načepovaný do poslanecké felicie pana doktora Sládka. Stejnou cenu má pro mě právo, které není schopné označit vlastizrádcem člověka jehož chováni v roce 1968 zůstane pro každého v této zemi synonymem a příkladem vlastizrady ještě hodně dlouho. Těší Vás Vaše práce? Mě ne.
P.S.: Pokud mě budete chtít roznést na přesných číslech zákonů a názvech učebnic nebo přednášek ušetřte si práci, úmyslně nejsou uvedena přesně, nejsou totiž vůbec důležitá.