Ocitáme se na konci naší cesty. Složitost jevů, které studují sociální vědy, je tak velká, že matematizace, která je základem exaktnosti přírodních věd v čele s fyzikou, zatím neproběhla (a je těžké odhadnout kdy a zda proběhne). Nedostatek exaktnosti je sice na závadu pokud po vědě požadujeme objektivně platné a jednoznačné soudy, ale vůbec nebrání hledání dalších souvislostí. Spíš naopak existence mnoha navzájem se popírajících a přitom současně platících teorií může jenom prospět.
Nejpopulárnějším typem souvislostí, které bych mohl uvést, jsou sociobiologické publikace autorů jako K. Lorentz nebo D.Morris, které hledají souvislosti mezi chováním lidí a zvířat a snaží se tak vysvětlit mnohé těžko pochopitelné skutečnosti v našem chování na biologickém základě. Zatím je přeskočíme, stejně jakou celou sociologii a vrhneme se na právo, které jako zbytek lidské kultury úzce souvisí s dějinami.
1. Právní systémy a historie států
Současné právní systémy (tvorba a uplatňování zákonů) se dělí do dvou základních skupin – na právní systémy kontinentální a anglosaské.
Naše právo je už podle názvu kontinentální a v hlavních rysech se shoduje s jeho klasickým představitelem – právem francouzským nebo jeho předobrazem – právem starého Říma.
Kontinentální právo je postaveno na dvou pilířích, které vykonávají rozdílné funkce. Vždy existuje zákonodárný orgán (dnes většinou parlament), který má pravomoc vydávat zákony – tedy pravidla chování, jejichž dodržování je povinné a porušování trestné. Tento zákonodárný orgán může pravidla určovat libovolně (je sice v současnosti „hlídán“ například ústavními soudy, které mohou prohlásit zákony za neústavní a tedy neplatné, ale má pravomoc i tuto kontrolu zrušit). V praxi sice musí brát ohled na názory veřejnosti nebo alespoň skupin, které kontrolují moc, ale je v jeho pravomoci právo jakkoliv měnit. Druhým pilířem jsou soudy, které rozhodují na základě vydaných zákonů o tom, kdo je porušoval. Soudce rozhoduje podle vlastního uvážení, ale je nucen ctít zákon. Sám nové zákony netvoří, pouze je v různé míře v různých zemích vázán rozhodováním ostatních soudů. Tento právní systém vzniknul ve své novověké podobě ve Francii a navazoval na právo starověkého Říma. V současné době je používán v kontinentální Evropě a ve většině ostatních zemí světa.
Je ho protějškem je systém anglosasský. I v něm existují dva pilíře, ale soudy mají daleko větší pravomoc než na kontinentě. Jsou totiž dalším zdrojem nových právních pravidel (nebo spíše zvyklostí). Soudce je povinen rozhodovat i případy, které nejsou upraveny žádným zákonem vydaným parlamentem a jeho rozhodnutí v takové kauze je závazné pro všechny soudy nižší nebo stejné úrovně. Může být zvráceno pouze rozhodnutím soudu vyššího stupně, jehož rozhodnutí pak zrušený rozsudek nahradí i jako zdroj práva pro další spory. Takto vznikají „precedenty“ tedy závazná rozhodnutí v dřívějších sporech, které jsou zmiňovány v každém americkém filmu z právnického prostředí.
Tento systém je obecně méně přehledný než cizelované systémy kontinentální, na druhou stranu v sobě nese obrovskou pojistku proti snadnému zneužití. Jeho další sympatickou vlastností je větší odolnost proti formalismu, který často opomíjí faktickou podstatu věci a zabývá se pouze právními formalitami popsanými v zákonech.
Vznik těchto systémů, zřejmě souvisí s dějinami zemí, ze kterých pocházejí. Anglie jako jediná země kontinentu nikdy neprošla fází klasické absolutistické monarchie (jako třeba Francie za Ludvíka XXIV) a to ani domácí ani zavlečené zvenčí (případ Holandska). Její systém tedy přímo navazuje na středověké roztroušené uplatňování práva, lišícího se hrabství od hrabství. Panovník zřejmě nikdy neměl sílu systém násilně změnit a sjednotit tak, aby lépe podporoval jeho neomezenou vládu. Právo se sice v rámci království zunifikovalo, ale nikdy se nestalo „výrobkem“ vlády. Anglický právní systém se pak rozšířil do ostatních anglosaských zemí.
?? Otázky
Ø Dokázali byste najít souvislost právních systémů a faktu, že v žádném státě, který důsledně uplatňoval anglosaský právní systém, nedošlo k nástupu totality?
2. Vznik demokracie v Anglii
Podobným případem je vznik demokracie. Její nezpochybňovanou kolébkou je Anglie. Demokracie nevznikla naráz, ale obecně je za její počátek považována „Slavná revoluce“, při které byl z Anglie vyhnán katolický král Jakub II (snažící se upevnit a posílit své postavení) a na jeho místo povolán Vilém III Oranžský. Při svém nástupu přijal Bill of Rights, který například parlamentu přiznával právo schvalovat daně a zaručoval svobodu projevu.
Slavná revoluce byla zajímavá nejen tím, že byla nekrvavým převratem. Šlo o jeden z prvních případů v historii, kdy vítězná strana nevyužila své vítězství k masakru svých poražených protivníků. Na tehdejší poměry neuvěřitelné klidná změna vlády je předobrazem jedné ze základních demokratických vymožeností – demokracie jako způsobu nenásilného předání moci.
Anglie měla v této oblasti čerstvé i starší zkušenosti, většina účastníku tehdejšího dění měla osobní zkušenosti se zvraty anglické revoluce (restaurace anglického krále Karla II pak zajímavě souvisí s anglickou průmyslovou revolucí – velké množství puritánů muselo po Cromwellově smrti opustit státní službu a mnohým nezbylo než podnikat nebo vynalézat). V zádech pak možná i „válku růží“, kdy se při bojích o následnictví na anglickém trůně vyvraždila prakticky celá vyšší šlechta (což na druhé straně umožnilo rychlou centralizaci za Alžběty). Je pravděpodobné, že i toto memento přispělo k tomu, že vítězové se rozhodli nevyužít všech možností, které jim jejich vítězství nabízelo a nechali své poražené protivníky bez trestu s tím, že budou stejnou ohleduplnost vyžadovat v případě, že se situace opět obrátí.