Naše třetí zahraniční cesta vedla na Zakarpatskou Ukrajinu

O tom, že pojedeme na Zakarpatskou Ukrajinu rozhodla Vendula ještě před odjezdem do Anglie. protože “tam už všichni byli a je to tam hezký”.
Rodiče to samozřejmě moc nenadchlo, protože celý bývalý Sovětský Svaz má u nás velice špatnou pověst.

Přípravy:
Kromě nás dvou vyrazil ještě Radan s Vlastou a v polovině se k nám měl připojit Radek se Soňou.
Vzhledem k tomu, že Zakarpatská Ukrajina leží hned vedle nás a přírodní podmínky jsou v podstatě stejné nekonaly se žádné očkovací nebo studovací akce.
Pověsti pravili, že je problém sehnat jakékoliv jídlo kromě nejzákladnějších (chleba, zrní) atd., takže jsme nabalili i většinu jídla na tři týdny.

Mapy a průvodce
Radanovi se podařilo sehnat průvodce a Vlastě koupit mapu ze série Ukrajinské AGP (míněno zřejmě všeobecně geografické mapy) - Zakarpatská oblast. Mapa je v měřítku 1:200000, poměrně slušně udělaná s vrstevnicemi po 50 metrech a vyznačením lesa. Chodit se podle ní dalo za obstojné viditelnosti docela dobře, jenom jsme pořád měli (vzhledem ke zvyku na padesátky) pocit, že ujdeme daleko víc než jsme nakonec ušli. Mapa stála u nás přes 200 Kč a sehnat ji byl docela problém. Jak jsme později zjistili na Ukrajině není problém ji koupit na místě, v Mukačevu na autobusovém nádraží ji měli asi na pěti místech za cca 40 Kč, čehož jsem využil koupil si jednu na památku. Spoléhat se na označení cest bylo příliš odvážné, většinou tam byly, ale bylo tam spousta jiných neznačených, občas se cesta někde v lese ztratila.
Cesty značené v průvodci byly spolehlivé. Místní turistické značení neexistuje (minimálně jsem se s ním nesetkali na naší trase).

Peníze
Na Ukrajině se platí hřivnou. Její současný kurs si nepamatuju. Nemá cenu si však peníze brát už od nás, protože druhou neoficiální měnou (kterou Vám všude vymění a většina i vezmou) je americký dolar. Vyplatí se vzít více menších bankovek a měnit podle potřeby. Většina trhovců také mění za pevně stavený kurs (když vyměníte víc, tak si nepomůžete). Co mě velice překvapilo, všichni drží kurs stejný a nikdo ho nesníží, abyste si vyměnil právě u něho.

Doklady
Kromě pasu je potřeba ještě vízum. Existují dva druhy - turistické a podnikatelské. Při žádosti o turistické musíte mít koupenou poukázku na turistické služby nebo pozvání od místního obyvatele (papírově byste se poté měli zdržovat v těchto místech), na podnikatelské stačí žádost osoby podnikající v republice o vydání víz z důvodů například průzkumu trhu (z toho plyne naprostá svoboda pohybu). My jsme si pořídili vízum podnikatelské. Jinak abych nestrašil nevím o nikom, kdo by měl problémy s tím, že se pohybuje jinde než by měl podle svého víza.

Cesta
Způsobů, jak se na Ukrajinu dostat je hodně. Základní jsou asi dva: libovolným způsobem se dopravit do Michalovců na Slovensku a odtud jezdí skoro každou hodinu autobus do Užhorodu nebo Mukačeva. Odtud pak dál místní dopravou. Druhou možností je přímý autobus z Prahy, který jezdí do Chustu (asi v polovině země) každý den. Do Rachova (nejvýchodnější město Zakarpatí - náš počáteční cíl) dvakrát týdně (jednou s českým a jednou s Ukrajinským autobusem - nakonec jsme jeli s ukrajinským, protože na český bysme museli tři dni čekat). Lístek stál cca 1000 Kč pro osobu.

Poté, co bylo všechno připraveno jsme se vydali na cestu. Autobus odjížděl po poledni z Prahy, časně ráno jsme překračovali ukrajinské hranice. Zde nás čekala první byrokratická specialita.

Byrokratické speciality
První specialitou byla “stachóvka”, zvláštní druh zdravotního pojištění, který jsme si museli koupit při přechodu hranic. Podle přiložených papíru se jednalo o poměrně nové nařízení ukrajinské vlády, podle kterého musel každý cizinec (bez ohledu na to jestli je nebo není pojištěn při přechodu zaplatit cca 3 dolary na den). Minimální počet dnů, na který se platilo byla cca 7. Slovenští spolucestující to nazývali nechutnou zlodějnou (hlavně když prý tento poplatek měl zaplatit i řidič autobusu). Kupodivu se nás nikdo neptal kolik dní v zemi budeme a tak jsme zaplatili minimální počet dní, což úředníky uspokojilo. Je zajímavé, že při zpátečním přechodu hranic se o stachóvku nikdo nezajímal a že Soňa s Radkem ji platit o týden později vůbec nemusela.
Druhou specialitou byla “maršrůtka”. Žádnou jsme nikdy neviděli, zřejmě jde o nějakou reminiscenci na minulost. Ukázat jsme ji měli dvakrát, v obou případech bylo jasné, že nás někdo zkouší pumpnout (jednou nějaký lesák, jehož kamarád ho na místě setřel) a podruhé majitel turbázy v Usť Čoré, který nás potkal ve městě a zkoušel nahnat další zákazníky. Policie (která je ostatně vidět ještě méně než u nás) se o maršrůtky (ani o nás) nikdy nestarala.

Cesta probíhala v pohodě, lidí v autobuse postupně ubývalo až do Chustu. Náš řidič usoudil, že mu nestojí za to jezdit až do Rachova jenom s deseti lidmi a přeložil nás do pravidelné linky Mukačevo - Ivano-Frankovsk, která jela kolem. Podle stoické reakce místních cestujících předpokládám, že se jednalo o běžnou praxi. Platit jsme nemuseli, ale o pohodlí jsme přišli.

Místní doprava
Autobus, kterým jsme přijeli a který vypadal jako udržovaná stará rachotina, byl na místní poměry žihadlem. Většina autobusů vypadá na padesátá až šedesátá léta, nový jsme nepotkali ani jednou. Jízdní řády lze najít v autobusových nádražích ve větších městech (Rachov, Chust) i když většinou pouze ve formě - odjezd směr v tolik a tolik. Na zastávkách ve vesnicích se jízdní řády ani doby odjezdů nevyskytují, místní však ví, kdy autobusy jedou a ochotně to sdělí. Dodržování jízdních řádů je poměrně slušné.
Autobusy jezdí ráno směrem do větších měst a odpoledne zpět o něco častěji než u nás. Na hlavní silnici Užhorod-Mukačevo-Chust-Teresva-Rachov jezdí autobusů docela dost. Problém byl, že poslední autobus z Mukačeva odjížděl na Slovensko kolem čtvrté. Pokud, ale vyrazíte ráno do cca 7:00 dostane se do večera na Slovensko asi z každého trochu dostupného místa.

Další cesta probíhala bez větších problémů a  vzrušení. Trochu nám zatrnulo pouze ve chvíli, kdy autobus přejížděl zbytek utržené silnice a sto metrů pod ním bouřila rozvodněná Tisa. Jak jsme se dozvěděli od místních už tři týdny v podstatě nepřetržitě pršelo a proto byla řeka hodně rozvodněná. Kolem třetí hodiny odpoledne druhého dne po odjezdu z Prahy jsme vystoupili na autobusovém nádraží Rachov. Ve městě jsme se nezastavovali (strach z mafie atd.) a ihned jsme vyrazili do hor.

Bezpečnost
Největší nevýhodou Ukrajiny je v našich očích asi bezpečnost. O místní mafii jdou hrůzostrašné pověsti (někdo z naší skupiny přinesl něco o skupině lidí, kteří se z ní vrátili jenom v trenýrkách). I proto jsme se rozhodli zdržovat se v horách, které jsou podle našich zkušeností skoro liduprázdné (kromě Čechů a pár ovčáků nikoho nepotkáte. Turistika je pro Ukrajince něco těžko pochopitelného). Neměli jsme však žádné problémy ani ve městech. Podle všeho se rizika přeceňují.

Jídlo, pití, nakupování
Většinu jídla jsme si vezli z domova (Radan s Vlastou dokonce všechno - pěkně se pod batohama lámali), podle zpráv se tam nedá nic moc koupit. Není to úplně pravda. Nakupovat se dá:
1. Ve státních obchodech
Tady opravdu nemají skoro nic. Celý sortiment tvoří většinou chleba (mají ho však pouze dopoledne a ještě ne vždy, navíc může být včerejší), několik konzerv, proso a pšenice s ovsem. Možná se objeví pár zavařovaček se švestkami.
2. Na trhu
V každé vesnici je tržnice, kde místní trhovci nabízejí zboží, které odpovídá v podstatě tomu, co dá koupit v našich samoobsluhách. platí to doslovně, protože skoro nic z toho, co se tady prodává není vyrobené na Ukrajině, většina je slovenská nebo maďarská. I při přepočtu na naše koruny je tady draho (ceny jsou cca o 20 % vyšší než u nás). Koupíte však všechny základní potraviny jako čaje, cukr, polívky v pytlíku, konzervy atd. Trh funguje od cca 9 do 16 hodin.
3. Od lidí
Od lidí se dají koupit některé základní věci, které sami vyrábějí, hlavně mlíko, máslo, sýry nebo i chleba. Většinou to vyjde docela levně.
Pití jsme nikde nekupovali, vodu jsme brali zásadně v přírodě (měli jsme štěstí, protože jsme přijeli po dlouhých deštích a voda pramenila skoro všude, i na poloninách jsme nemuseli chodit moc dolů). Nijak jsme ji neupravovali (tabletky s chlorem zůstali nepoužité) a obešli jsme se bez jakýchkoliv střevních potížích. Největší problémy jsme měli ve městech, jak v Usť Čorné tak v Mukačevu na naše poměry dost smrděla.

Rozhodli jsme se vynechat dvě největší zakarpatské hory (Goverla a Pop Ivan) a celý hřeb Černé hory. Naším prvním cílem měla být Bliznica, na kterou jsme chtěli dojít po hřebenu Urdu Flavantuč. Nepovedlo se nám vyrazit správným směrem (přímo na horu Terentin), když jsme se chytili silnice na Kosivskuju Poljanu. Výstup trval dlouho, pořád pršelo, a tak když jsme asi 200 m pod hřebenem objevili rovnější místečko, zabivakovali jsme.

Táboření
Tábořit (nebo stanovat) se dá na Ukrajině asi všude. Pohybovali jsme se v horách, buď pod hranicí lesa nebo na poloninách. Ani lesy ani poloniny nemají soukromé majitele a stát táboření nijak neomezuje. Jednou jsme tábořili blízko Usť Čorné (v podstatě přes řeku, dokonce hned vedle železniční trati). Ani tam nebyli žádné problémy. Při návratu jsme potkali skupinu Čechů, kteří dokonce přespali v Mukačevě u řeky (to bych si ale nelajsnul).

Další den opět pršelo a foukal poměrně nepříjemný vítr (ten foukal nahoře na rozdíl od Peru pořád a dost mě znepříjemňoval spaní, protože jsem měl pořád pocit, že stan se každou chvíli vznese). Kolem poledne jsme se sbalili a vylezly kousek výš, protože zase začalo pršet, po hodině jsme se zase zastavili a utábořili jsme se zřejmě u dřevařské chaty. Zkoušeli jsme se dostat dovnitř, protože neměla klasický zámek, ale nějakou speciální dřevěnou zástrčku. Podařilo se nám objevit (pravděpodobně) nástroj na její otvírání (zahnutý hřebík zapíchnutý do futer), ale ani po dvou hodinách pokusů se zámek prolomit nepodařilo. Pokud někdo víte, jak se tyto chaty otevírají dejte mě vědět. Strašně by mě to zajímalo, navíc podobných zámků jsme potkali několik, takže by tato informace ulehčila i cestování. Protože pršení pokračovalo na místě jsme zůstali  i přes noc.

Třetí den se počasí konečně trochu umoudřilo a přestalo pršet, na chvíli se dokonce ukázalo sluníčko. Došli jsme pár metrů na hřeben a po něm jsme konečně pokračovali na sever. Ačkoliv jsme se dostali nad hranici lesa, výhledů jsme si moc neužili, protože za chvíli se objevila mlha a nebylo vidět víc, jak na sto metrů. Kolem poledne jsme dorazili na horu Terentin, ze zbytky nějakého vojenského zařízení. Pokračovali jsme po hřebenu, polní cesta se chvílemi ztrácela, takže jsme museli chodit cestičkama od ovcí.

Čtvrtý den začalo chvíli poté, co jsme vyrazili docela silně pršet, přesto jsme se rozhodli pokračovat v cestě, čehož jsme během půl hodiny docela litovali. Naštěstí déšť netrval dlouho a ve chvíli, kdy skončil, jsme dorazili ke stanovišti jedné z rodin, které na léto opouštějí svoje obydlí v údolí a pasou ovce a krávy na poloninách. Přijali nás srdečně, koupili jsme od nich mlíko a chleba (už nám docházel, ale byl opravdu nic moc).

Místní obyvatelstvo
Na svých cestách jsem nikdy nepotkal tak přátelské lidi jako na Ukrajině. Možná je to i tím, že jsem (jako jeden z posledních ročníků) měl povinnou ruštinu a tudíž jsem si s nimi mohl normálně povídat (ukrajinština je totiž něco mezi češtinou  ruštinou i když blíž k ruštině a moje česko ruština jim byla velice srozumitelná). Nedoporučuju nadávat na komunisty, pro většinu obyvatel to bylo nejlepší období jejich dějin, jen ty starší, kteří pamatují první republiku vzpomínají, že za Čechů jim bylo ještě líp. Naopak na Maďary a dnešek všichni nadávají. Kromě dobrosrdečnosti je typickou vlastností místního obyvatelstva odevzdanost osudu (“s tím se nedá nic dělat, mafiáni to stejně ukradnou”) zakořeněná daleko víc než u nás. Docela často je (ač jsou to podle sčítání obyvatelstva Ukrajinci) hrdost na ruské dějiny a ruskou moc. Z našeho pohledu je možná zajímavé, že kouří i velice malé děti (a hodně). A všichni chlapy chlastají. Ačkoliv jsem tomu nevěřil, normální ukrajinec vyráží do práce s lahví od Dobré vody (1.5 litru) plnou vodky a vrací se namol s prázdnou lahví. Vlak místní lesní železnice zastavoval jenom kvůli tomu, že si strojvůdce zapomněl skleničku (stakánčik).
Jedním z důsledků předchozích faktů je neustálé vnucování stakánčiků (sami ukrajinci je zapíjejí kyselým ovčím mlíkem a zajídají sladkými buchtičkami), které se blbě odmítá (ale nějak to jde, sami jsme pili jenom dvakrát). Vodka, kterou místní popíjejí, je téměř výlučně domácí samohonka (což je prý výhoda, všichni nás ubezpečovali, že jejich vodka je domácí a tedy nejlepší kvality).

a po půlhodince jsme se vydali na cestu.

Výstup na Bliznici
Počasí bylo další den stejné. Kolem 1400 m.n.m. začínala mlha. Foukalo a byla docela zima. Kolem poledne jsme došli na úpatí Bliznice. Bohužel jsme se (dost nerozumně) rozhodli přejít vrchol a slézt na druhé straně do údolí Černé Tisy. Původně jsme chtěli pokračovat po hřebeni na Ungarskou, ale neustálé špatné počasí (a taky má nevyspalost) rozhodli, že slezeme níž pod mlhu (což jsme mohli udělat i tak, že bysme horu obešli).

Asi v polovině kopce začala být naše situace dost špatná, viditelnost klesla na maximálně patnáct metrů, slabě mžilo, vítr foukal a pod batohama začaly docházet síly. Na vrchol jsme dolezly z posledních sil a když jsme zjistili, že nemůžeme pokračovat dolů na druhé straně, protože tam ihned začínaly skály a žádná stezka nebyla v dohledu, začal jsem se poprvé v životě bát, že tam můžeme zůstat. Rozhodli jsme se jít po hřebeni na západ a postupně jsme prošli všech x vrcholů, které hora má. Severní strana byla stále stejně nepřístupná. V okamžiku nejhorší beznaděje jsme uviděli několik koní (zřejmě divokých). Vydali jsme se v jejich stopách a za chvíli jsme našli konečně cestu, která byla alespoň trochu schůdná, vedla dolů a ještě potřebným směrem. Po třiceti minutách jsme se dostali pod mraky a otevřel se nám pohádkový pohled na malé jezero. Většina chtěla skončit, ale má umíněnost zvítězila a sešli jsme ještě o něco níže na hranici lesa. Poslední část naší cesty již vedla po zřetelně vyšlapané pěšině.

Den šestý
Ani další den se počasí příliš nevylepšilo. Ačkoliv nepršelo na vrcholech se pořád válela mlha, takže jsme setrvali na včerejším rozhodnutí sejít do údolí Černé Tisy a vydat se k jejím pramenům. Pokračovali jsme po stezce, která vedla směrem, ve kterém jsme tušili turbázu (severně od Bliznice).

Turbázy a ubytování
Turbáza je název pro turistické chaty. Bohužel v dnešní době jsou téměř všechny zavřeny (a často zničené). Opuštěných jsme potkali několik, otevřené dvě, z toho pouze jednu pro turisty (v Usť Čorné).

Kolem poledne jsme k ní opravdu dorazili. Zjistili jsme, že dříve tady bývalo rekreační středisko (dokonce i s lyžařským vlekem). Dneska bylo všechno ve vysokém stupni rozkladu, stejně jako všechny veřejné budovy, které jsme kde viděli (například školy, nebo letní tábor v Usť Čorné). Naproti tomu jedna z věcí, které jsme se nepřestávali divit (už při cestě autobusem), byl poměrně velký stavební ruch ve vesnicích a hlavně rozlehlost stavěných domů. Mnohé stavby však byly zřetelně opuštěné. Podle místního obyvatelstva se na Ukrajině dá takový dům postavit od cca 100 000 Kč.

Od turbázy jsme nepokračovali po cestě do Jasini, ale krosli jsme to cestou necestou přímo na sever, abychom našli silnici vedoucí v údolí jednoho z přítoků Tisy mezi Svidovcem a hrou Menčul (myšlena hora u Jasini). Cesta do údolí byla těžká, les byl neprůchodný, ale poměrně brzo jsme našli stezku a za cca dvě hodiny jsme byli po dvojím přechodu potoka u začátku cesty. Při chůzi po ní jsme se postupně setkávali s fenoménem dnešního Zakarpatí - s těžbou dřeva.

Těžba dřeva
Dřeva dneska těží všude a neuvěřitelným tempem. V Usť Čorné jsme potkali skupinu Čechů, které tady zaměstnává nějaká česká firma, která koupila od ukrajinské vlády obrovské množství dřeva nastojato, které těží a za dvojnásobnou cenu vozí na Rakousko. Les mizí docela rychle a skoro nikde se nesází nový, při současném tempu kácení zbydou za deset let jenom poloniny. Pro vládu je prodej dřeva jedním z posledních zdrojů peněz (jak už jsem jednou říkal téměř jsme nepotkali místní ukrajinské zboží včetně potravin), místním se to příliš nelíbí, ale na druhou stranu je to v podstatě jediná práce, která je k dispozici. Údolí postupně se zvětšujícího potoka bylo krásné s kosenými loukami atd.

Počasí se postupně vylepšovalo a večer bylo skoro jasno. Tábořili jsme na jedné z místních luk u dřevorubeckého srubu (spíš čekárny) s ohništěm.

Den sedmý - první s hezkým počasím
Tento den se na nás poprvé ráno usmálo sluníčko. Chvíli poté, co jsme vyrazili směrem na vesnici Černá Tisa, kde se náš potok do Černé Tisy vléval, se nám podařilo (jedním mávnutím) stopnout náklaďák odvážející pokácené kmeny. Ukrajinci se ukázali jako gentlemani a pustili holky do kabiny, zatímco my a naše batohy jsme jeli na kmenech. Řidič to na nepravené cestě překvapivě hnal, takže zbývajících několik kilometrů jsme urazili v jednom mžiku. Po návštěvě místního (zcela prázdného státního obchodu) jsme vyrazili proti proudu Černé Tisy. Na konci vesnice jsme narazili bránu, která ohraničovala místní lesnický okrsek. Nějaký opruz nás nechtěl pustit dovnitř, jestli jsme nahlášení, pojištění a povolení, ale nakonec to vzdal a pustil nás normálně dál. Za čtvrt hodiny později jsme potkali dva lesníky, z nichž jeden chtěl ukázat maršrůtku, jeho kamarád ho odtáhnul, aby toho nechal takže jsme mohli pokračovat v klidu dál.
Při cestě proti po silnici jsme potkali dvě skupiny autoturistů. První byla skupina jugoslávských vědců, kteří zkoumali povodí Tisy od pramenů k ústí do Dunaje. Když se vraceli od průsmyku zpět docela hezky jsme si s nima popovídali.

Čeští vypatlanci
Druhou skupinou byla kolona terénních automobilů s hrdými nápisu Expedice Ukrajina 98, které řídila skupina českých s prominutím vypatlanců. Sebrali své miláčky s pohonem čtyř kol a vyrazili si pořádně zajezdit do přírody. Zcela správně odhadli, že na Ukrajině jim nikdo nebude vyčítat, že jezdí s auty po lese a ničí přírodu (opruz, který nás nechtěl pustit dovnitř, seděl v jednom z vozů a dělal průvodce). Podařilo se jim dojet až do průsmyku, jeden zborcený mostek objeli (Jugoslávci tady vystoupili a došli to pěšky), louku v průsmyku obohatili o koleje od aut a pravděpodobně několik plechovek od Gambrinusu (pochybuju, že je tam dotáhnul nějaký pěšák na zádech a přes most se před nimi s autem asi už dlouho nikdo nedostal). Z průsmyku chtěly původně jet na druhou stranu, naštěstí jim zapadla auta do bahna a museli se vrátit stejnou cestou zpět. Nejvíc mě nadchli, když jsem mi dal táta přečíst článek, který o sobě napsali do Světa motorů. Vychvalovali se tam, jak se na rozdíl od Ukrajinců chovali k přírodě ohleduplně. Někdy se člověk musí za své spoluobčany stydět.

Tisa byla krásně čistá, sluníčko svítilo a bylo teplo, takže jsme se vykoupali. Celé údolí bylo prakticky liduprázdné a opravdu nádherné. Na konec silnice-cesty jsme se zase svezli stopem. Posledních cca 10 km vede po dlážděné cestě (asi ještě z první republiky nebo ještě starší) lesem již mimo břeh řeky. Do průsmyku jsme dorazili až večer. Kromě zavřené turbázy je tam krásná louka, kde jsme se usadili. Zkoušeli jsme ještě najít prameny Tisy, ale žádný velký pramen jako má Labe jsme nenašli. Ten potůček se prostě postupně objeví.

Osmý den
V noci pršelo a ráno bylo pět typické počasí - mlha, občas krápalo. Vydali jsme se na druhou stranu do údolí řeky Turbat, směrem na Usť Čornou, kde jsme se měli druhý den setkat se Soňou a Radkem. V údolí jsme měli narazit na horskou železnici (stavěli ji  ještě na Rakouska). Když jsme se přes všudy přítomné bažiny do údolí dostali zbytky železnice jsme našli. Zprvu chyběli nejen koleje, ale i pražce. Jak jsme šli podél řeky dolů, zbytků přibývalo, objevili se pražce, pak koleje a když jsme došli k soutoku našeho potoka s Turbatem objevila se zachovalá želeniční stanice s dvěma babičkami - želeničářkami. Strávili jsme spolu asi půl hodiny, dostali jsme ochutnat oběd (brambory ve šlupce) a dozvěděli jsme se, že železnice ještě funguje, vozí se po ní dřevo a lesní dělníci.

Lesní železnice
Osudy dalších dní jsou spjaty s lesní železnicí. Postavena je v údolí řeky Těresva a jejich přítoků asi od konce minulého století. Podle zpráv kamaráda od loňských podzimních záplav již nejezdí vůbec. Loni ještě fungovala, ačkoliv bylo vidět, že už dlouho do ní nikdo nedal ani rubl. Její délka se postupně snižovala, protože koncové úseky poničené velkou vodou (asi poměrně častou) se neopravovaly, naopak se koleje a pražce stahovaly na nižší úseky na opravy. Radana strašně fascinovalo, že koleje se vyměňovaly podle toho, jaké se podařilo, kde zrovna nalézt, takže jsme potkali rovinky ze zatáčkových kolejnic nebo zatáčky vyrobené z několika rovných dílů. Kolem tratě se povalovaly zbytky vykolejených vagónů i jeden celý vlak (podle místních havaroval před dvěma lety). Trať je vyspádovaná tak, že motor musí být zapnutý pouze při cestě nahoru, dolů jede vlak z kopce. Využívají toho místní obyvatelé, kteří si z náprav vykolejených vagónů dělají drezíny, které si nechají vlakem vytáhnout a když potřebují jet dolů jenom na ně sednou a po cestě brzdí klackem.

Protože žádný vlak zatím nejel a nebylo jisté, že pojede, šli jsme po kolejích do údolí. Nešlo to příliš snadno občas pršelo a večer jsme došli k dalšímu soutoku a bývalému velkému nádraží Usť Turbát.
S paní, která tady sama držela službu jsme se seznámili velice rychle. Uvařila nám čaj a nabídla přenocování v jedné z mnoha vyklizených místností stanice. Povídali jsme dlouho do noci, postupně se tam vystřídalo i několik místních obyvatel, včetně dvou kluků, jednoho dědy, který pamatoval ještě první republiku a šéfa železnice.

Devátý den
Ráno jsme vstali, počasí se trochu zlepšilo, už nepršelo, ale nahoře byly pořád mraky. Vydali jsme se po silnici, která již z tohoto místa vedla do vesnice Lopuchov, která je kousek nad Usť Čornou. Brustjůranka, jak se tady Těresva (a předchozí Turbat) nazývá, je krásná řeka s velkým spádem a kvůli dešťům spoustou vody. Ideální pro dobré vodáky. Podle místních sem taky opravdu jezdí a řeku z Usť Turbátu občas sjíždějí (Ještě lepší by však byl - pro sebevrahy - horní úsek Turbátu).
Do Lopuchova jsme dorazili včas, takže jsme stihli zajít (a nic nekoupit) na místním tržišti a poté odjet autobusem do Usť Čorné. Poštu, kde jsme se měli sejít se Soňou a Radkem jsme našli snadno, a když jsme ji našli rozhodl jsem se, že si koupím noviny abych věděl, co se děje. Na noviny jsem musel počkat až do 14:00 a když jsem je koupil zjistil jsem, že většina zpráv je přibližně týden stará. Vendula dopadla s telefonováním podobně, za půlminutový rozhovor s mámou zaplatila 150 Kč.  Ani shánění chleba nebylo lepší, v obchodech jsme sehnali jenom včerejší chleba (a ještě poslední).
Protože počasí se mělo postupně zlepšovat, rozhodli jsme se, že opět vylezeme nahoru a půjdeme po poloninách. Včera jsme se dozvěděli, že ráno vyjede z Usť Čorné vlak, který pojede až poměrně vysoko pod horu Ungarská, na kterou jsme měli namířeno. Rozhodli jsme se přespat u města a ráno jít na nástupiště.

Problém s časem
Oficiálně platí na Ukrajině východoevropský čas (je tam o hodinu více než u nás), ve kterém jsou uvedeny všechny jízdní řády a pod. Bohužel lidé používají “místní” čas, což je náš normální středoevropský čas. Takže, když budete s někým mluvit musíte se vždy ujistit, jaký čas má zrovna na mysli.

Den desátý
Ráno jsme vstali a vypravili jsme se na vlak, který ovšem
1. ujel dávno před tím než měl nebo
2. vůbec nejel.
Chvíli jsme se snažili zjistit skutečný stav věcí, ale stále se nám to nedařilo, protože nikdo nic nevěděl (zcela typické). Ve chvíli, kdy už jsme se připravovali odejít po svých, přisupěla z Dubového lokomotiva a tvářila se, že pojede dál. Ihned jsme kontaktovali strojvůdce a ten nám slíbil, že nás vezme (za peníze), ale že má chvíli přestávku. Po hodině jsme konečně vyrazili (s malou zastávkou kvůli zapomenutému stakančiku) a začala celodenní cesta vlakem.
Těch 30-40 km jsme jeli celý den se spoustou “perekůrov”  tedy přestávek o různé délce od deseti minut do dvou hodin, takže jsme se stačili vykoupat a popovídat si s předvčerejšími známými. Na konečnou jsme dojeli kolem šesté večer a ihned jsme pokračovali dál. Místy to bylo obtížné, bylo vidět, že v těchto místech trať ještě před nedávnem vedla, ale vzala ji asi dost nečekaně velká voda, takže na jednom místě zůstal celý naložený vlak (bez lokomotivy) a nestihli ani stáhnout kolejnice. Večer skončil hádkou o místě přespání, protože část výpravy usoudila, že již to nebude lepší a budeme muset spát na cestě rozjeté od nějaké mechanizace, druhá chtěla pokračovat dál (kde se asi po půlhodině chůze údolí rozšířilo a poskytovalo takřka ideální podmínky).

Den jedenáctý
Ráno jsme pokračovali směrem vzhůru, prošli jsme kolem několika salaší a bez problémů jsme se dostali na vrchol hory. Chvílema ho zahalovala mlha, chvílema bylo vidět docela dobře. Obešli jsme celou podkovu, kterou hřeben kolem údolí, z kterého jsme přišli tvoří a vydali jsme k našemu známému průsmyku ...

Den dvanáctý
Dalším cílem byla hora Bratkovskaja na bývalé československo-polské hranici. Z průsmyku vedla až téměř na vrchol hory slušná pěšina (samozřejmě neznačená). Počasí bylo přibližně stejné jako předchozí den. Vrchol hory byl střídavě v mracích, chvílema bylo krásně vidět na obě strany. Cestou na vrchol jsme potkali skupinu ukrajinských vysokoškoláků. Z vrcholu Bratkovské jsme pokračovali po bývalé českopolské hranici na severozápad. Bývalá hranice je i dnes dobře značená bývalými hraničními kameny. Tuhle část cesty jsme šli podle průvodce. Večer jsme sešli trochu směrem k údolí pro nás bezejmeného potoka, který ústí ze severu do Turbatu před Usť Turbatem.

Den třináctý
Ráno jsme sešli do údolí a podél potoka jsme pokračovali k Turbatu. I tímto údolím vedla horská železnice, ale její zbytky tady už skoro nebyly k rozeznání, chyběly nejen kolejnice, ale i pražce. Kolem poledne jsme dorazili k Turbatu a setkaly se svými známými z předchozích dnů. Mohli jsme si dokonce zajezdit na drezíně a vykoupat se. Tento den byl druhý z bezvadným počasím, které vydrželo až do konce našeho pobytu..
Asi po hodině jsme ses sebrali a šli k Usť Turbátu, kde měl přijet ze severní větve železnice vlak do Usť Černé. Z jižní větve ten den už žádný vlak dolů jet neměl. Když jsme došli do Usť Turbátu, zeptali jsme se na stanici dozorčího (naše známá z před pár dnů už tam nebyla), kdy pojede vlak a dostalo se nám typické odpovědi:”Móžno čerez čas, móžno čérez dva časa, móžno záftra”. (překlad: možná za hodiny, možná za dvě, možná zítra”). Měli jsem štěstí a asi po hodině (kterou věnovali holky sbírání borůvek, které v údolí na rozdíl od hřebenů už rostly) se objevil vlak.

Super vlak
Všeobecný dojem z ukrajinské veřejné dopravy je rozklad, ale tenhle vlak byl ještě ve speciální kategorii. Skládal se z pouze z lokomotivy, která byla pouze předělaným osobním vagónem. Nastoupili jsme do budky strojvůdce k ostatním cestujícím (které jsme ještě v průběhu cesty přibírali a vysazovali), strojvůdce řídil tak, že se vykláněl z bočního okýnka (přední lokomotiva neměla) a přibržďoval. Korunou všemu byla nádrž na pohonné hmoty vyrobená z hliníkové konve na mléko, ze které vedla gumová hadička do motoru. V tom všem si skupina Ukrajinců spokojeně pokuřovala.

Strojvůdce byl odvážlivec, takže jsme se řítili dolů velkou rychlostí a za hodinu jsme byly v Usť Čorné. Na tržišti jsme koupili chleba a vydali se hledat cestu, která vedla na vrchol další poloniny - Krásné. Cestu jsme zdárně našli a vydali se do kopce. Dlouhý trhák jsme šli až do večera, kdy jsme se konečně vyšplhali na hřeben. Bylo krásně, takže jsme si poprvé mohli užít západ slunce. Tábořili jsme kousek od skupiny pastevců, od kterých jsme si koupili dobrý (ale neslaný) sýr a tvaroh. Museli jsme jim udělat několik snímků.

Den čtrnáctý
Vstávali jsme na východ slunce, který se povedl a po něm jsme zase zalezli do stanů. Po normální snídani jsme se vyrazili z celý den jsme šli po hřebenu v podstatě po rovině. Hřeben této poloniny je nenapravitelně poškozen. Vypadá to jako by se někdo pokusil vybudovat na hřebeni dálnici, ale podle informací místních obyvatel, je to téměř dokončený úsek nového plynovodu. V zemi jsou položeny trubky, bohužel končí ve vzduchu na obou stranách. U konce poloniny je ještě několik trubek položených na zemi. Celý den bylo krásně vidět, takže jsme neustále zírali na výhledy. Bylo vidět, že se blížíme ke Koločavě (centru českého turistického ruchu na Ukrajině), protože jsme během jediného dne potkali dvě skupiny českých turistů (předtím ani jednu).
Poměrně pozdě večer jsme dorazili na konec poloniny - horu Topas, korunovanou bývalou (dnes opuštěnou) vojenskou rozhlednou. Skýtala také nádherný pohled na údolí Koločaavy a hřeben Piškonie. Po večeři jsme šli ihned spát, ráno jsme opět vstávali na východ slunce, tentokrát z rozhledny.

Den patnáctý
Po snídani jsme se rozdělili. Já s Vendulou jsme šli po hřebenu na jih a do údolí Těreblji, směrem k přehradě nad vesnicí Vilšani. Ostatní pokračovali do Koločavy a dál na Siněvir odkud chtěli přes Boržavu dojít až do Svaljavy.
Dále pouze o naší cestě. Chtěli jsme dojít po jižním výběžku poloniny a po hranici okresů, kterou jsou na mapě nakreslené k cestě, která se dotýká přehrady přibližně v polovině v místě, kde do ní ústí asi největší levobřežní přítok. Navigace byla těžká, ale na vybrané místo jsme se dostali, bohužel podél toho přítoku. Cesta kolem něj však byla za celý den nejhezčí.
Přehrada je nádherná. Potkali jsme tady i několik Ukrajinců, kteří si asi užívali něco jako dovolenou. Voda je čistá (viditelnost cca 2 m) a překvapivě teplá. Po obědě, jsme vyrazili podél levého břehu k hrázi. Na hrázi nás čekalo nepříjemné překvapení, protože nešla přejít po koruně. Navíc jsem si všiml, že vnitřnosti přehrady jsou přístupné (což u nás není zrovna zvykem) a šel jsem se tam podívat. Přivítaly mě vlhké betonové chodby z podblikávajícími žárovkami, ale vcelku nic zajímavého. Přejít na druhou stranu se nám podařilo bez problémů, z přehrady totiž nevytéká ani kapka vody. Specialitou této elektrárny je, že vodu pouští asi desetikilometrovým tunelem do sousedního údolí řeky Riky, které je asi o 300 m níž. V korytu pak ani po deštích, kdy vody v řekách bylo dost nezůstává nic. Pohled na něj patřil k těm nejsmutnějším na mých putováních.
Začal nás docela tlačit čas, protože se ukázalo, že místní silnice podél řeky není z nejpoužívanějších a rozhodli jsme se naplnit původní záměr a přejít do sousedního údolí Riky, kudy vede hlavní silnice z Koločavy na Chust. Přechod hřebenu byl nejhorším stoupákem za celou výpravu na vrchol jsme dorazili kolem osmé a cestu dolů jsme začali složitě hledat už skoro za tmy. Za naprosté tmy jsme to potom vzdali, s tím, že ráno budeme vstávat brzo a zbytek do vesnice dojdeme.

Den patnáctý
Ráno jsme vstali už v půl páté. Bylo vidět, takže jsme se vydali dolů. Podařilo se nám poměrně rychle najít výmolovatou cestu, po které jsme za půl hodiny seběhli do vesnice Nižnyj Bystryj. Zatávku jsme našli hned a asi dvacet minut do odjezdu autobusu jsme strávili v příjemné konverzaci se spolučekajícími.
Cesta do Chustu proběhla bez problémů. V Chustu jsme přestoupili na první autobus do Mukačeva (jel asi za hodinu). Tento autobus už byl extratřídou, i s videem a televizí. Rozhodli jsme se Mukačevo projít a využít toho, že poslední autobus do Michalovců odjížděl až ve čtyři hodiny.
Mukačevo vypadá téměř jako zcela normální středoevropské město. Reklam je méně než u nás, ale na rozdíl od menších měst, které jsme viděly jsou obchody dobře zásobené zbožím. Dokonce jsme objevili supermarket typu Delvity. Na nádraží jsme potkali skupinu Čechů, kteří jeli opačným směrem (tedy do vnitrozemí). Od nich jsme se dozvěděli, že přespali poslední noc v Mukačevě u řeky (podle mě docela husarský kousek).
V autobuse na do Michalovců jsme se seznámili se slovenským staříkem, který po nástupu do autobusu obcházel všechny cestující a rozdával jim láhve alkoholu, aby mu je převezli přes hranice. Daň na alkohol je na Ukrajině řádově menší než na Slovensku (nebo v Čechách), takže litr lihoviny vychází na cca 60 Kč (to je asi tak jediný, co tam měli opravdu levnější než u nás). Na Slovensko potom smí každý dovézt maximálně dva litry alkoholu. Chvíli si s námi povídal, takže jsme se dozvěděli, že tímto způsobem si platí cesty z Michalovců do Mukačeva, kam jezdí na borůvky, které ještě na hoře nejsou (byli jsme tam kolem poloviny července, odjížděli jsme cca 23.) Další zajímavostí bylo, že prý je v Mukačevu fantastický bazén s vlnami (to je opravdu nepotvrzený, slyšeli jsme to pouze od něj).
Přes hranice jsme se dostali bez problémů, pouze nám prosvěcovali batohy, jestli nevezeme zbraně. Na stachóvky se nás nikdo ani nezeptal.
Za dvě hodiny jsme byli v Michalovcích. Výlet jsme zakončili u Zemplínské Šíravy, která je překvapivě čistá. Po bivaku v pobřežním porostu jsme se druhý den vydali stopem směrem na Vlárský průsmyk, kde nás čekala stavba památného tábora Nejívová 1998, o kterém se píše jinde.