Zpět na Mámův svět

 

Peru


Peru
Naší poslední a zřejmě nejatraktivnější cestou bylo Peru letos na jaře.Začalo to nevině, když si Vendula na naší koleji všimla plakátu GTS naneuvěřitelně levné letenky do celého světa a já ji bezelstně dovolil, abysi něco vybrala. Neomylně vylosovala Limu a tedy návštěvu Peru. Když mi to oznamovala, podotkla, že letenky jsou už zamluvené. Nezbylo než vyrazit.Aby to neznělo špatně musím přiznat, že jsem rád, že jsme tam jeli, ačkolivna začátku jsem tím nebyl příliš nadšený.
Nejedná se pouze o mé zkušenosti, ale částečně i o zkušenosti všechstudentů , kteří jeli tímto zlevněným zájezdem (určitě jich bylo přes padesát).

Přípravy
Vybavení jsme sebou brali standardní – stan, spacáky atd. a myslím,že nám nic nescházelo. Vendula si před odjezdem koupila pláštěnku Tatonku,která se jí po dvou dnech rozpadla (na rozdíl od mojí, která uždva rokytrpělivě snáší mé daleko brutálnější zacházení.)

Průvodce
Průvodce včeštině neexistuje. Vangličtině jsou dva: Lonely planetaPeru Handbook. Oba jsou vpodstatě rovnocenné, jeden má barevné fotky, druhýzase pevnou obálku. Většina informací je aktuálních (záleží na datu aktualizace)a dá se nimi bez problémů vystačit.

Peníze
VPeru se platí vsolech. Vdobě naší návštěvy by stál 1 sol skoro přesně10 Kč, ale bylo to těsně po brazilských měnových problémech, takže normálněby asi byl trochu dražší. Soly jsme u nás samozřejmě neměnili, ale vezli jsme dolary. Jinou zahraniční měnu nemá cenu do Peru vozit, protože vyměnitmarky nebo libry je strašný problém (většina bank tyto měny vůbec nezná)a dosažený kurs je opravdu ubohý. Dolary vyměníte skoro všude, často seza ně dá i nakupovat. (Například ceny letenek nebo jsou vdolarech a pokudbudete platit vsolech vyjde to daleko dráž (u letenek) nebo to vůbec nenímožné (letištní poplatky). Nejlepší strategií je postupná výměna dolarůpodle potřeb. Vturistických centrech je spousta vexláků, ale jejich kursynejsou pronikavě lepší než vbankách.
Trochu problematické jsou cestovní šeky. Vexláci je berou pouze zašpatný kurs, banky jak, kdy. Například Bancosur v Punu měl na šeky velicedobrý kurs, u stejné banky vCuscu jsme prodělali kalhoty.

Očkování
Neměli jsme odvahu jet bez očkování, takže jsme si zašli na Pražskouhygienickou stanici. Dostali jsme Žlutou zimnici a tyfus. Jedno bylo zadarmo,druhé stálo asi 400 Kč. Je lepší tam vyrazit ihned, jakmile se dozvíte,že někam pojedete, protože očkování neprovádějí vpřípadě jakýchkoliv zdravotních komplikací, takže dva znašich kamarádů ho nedostali. Protože se báli neočkovanívyrazit do pralesa museli jsme návštěvu Amazonie (kterou bysme stejně asinestihli) vynechat. Dalším očkováním, které přicházelo vúvahu, byla žloutenka(cca za 1200 Kč na tři roky), která se však musí očkovat půlroku dopředu.Pokud chcete konzumovat místní jídlo (hlavně na tržištích) vřele bych jidoporučoval. My jsme sevtomto drželi (jako neočkovaní) hodně zpátky azřejmě jsme senenakazili)
Speciální otázkou je malárie, protože očkování proti ní neexistujea protože prý není příliš dobře léčitelná. Nakažení se předchází polykánímantimalarik (prášků, kteří nějak zabraňují rozmnožování parazita vtěle),což jsou prý (Vendula o tom zrovna dělala nějakou přednášku) pěkný sráčena játra. Navíc parazit se místo od místa liší, takže jedny prášky nefungujíve všech oblastech. Nákaza se přenáší přes komáry, kteří se vyskytují pouzedo určité nadmořské výšky. Bohužel nám nebyli na hygienické stanici schopnípřesněji charakterizovat, kde je třeba jaké prášky brát a do jaké výškykomáři létají. Odhady se liší od 1500 do 2500 m.n.m jako horní hranicevýskytu. Nakonec jsme dali na průvodce a místní informace a prášky jsmevůbec nebrali (tichomořské pobřeží a horské oblasti včetně Cuzca a MachuPichu jsou prý bez malárie).

Společníci
Nechtěli jsme příliš jet jen ve dvou, takže Vendula sháněla koho mohla,aby jel snáma. Nakonec jsme sehnali další dva páry. Právě tady byl největšíproblém naší výpravy, protože každá dvojice si výpravu přestavovala jinaka tak jsme si komplikovali život neustálým dohadováním, co vlastně chcemedělat a čekáním jeden na druhého. Nepříjemné to bylo hlavně kvůli tomu, že jsme měli kdispozici pouze čtrnáct dní.

Průběh cesty
Ačkoliv jsme za zpáteční letenku zaplatili neuvěřitelných 9000 Kč (bezletištních poplatků) letěli jsme sLufthansou, takže sjídlem ani pitím (ažna skupinu, která využila Bayles zadarmo a trochu se opila) nebyly žádnéproblémy.

Přistání
Nevýhodou našeho letu bylo přistání v 18:30 místního času (obzvlášťpro nás, kteří jsme se kýblovali zletiště víc než hodinu a půl). Protožebylo dost pozdě  na shánění ubytování nebo autobusu, který by násodvezl změsta. Cesta zletiště trvá do centra více než půl hodiny (asi 20km, Lima je děsivě velká, prý 8 miliónů  obyvatel) a chce to vědět,kam chcete jet. Pokud nebude při výběrutaxikáře příliš pospíchat a spokojítesesneautorizovaným můžete zaplatit až polovinu první nabídky(pravidlo,že je lepší nechat taxikáře, aby se chvílipřebíjeli platí vždy. SmlouváníVám můžeušetřit spoustu peněz). Protože obcházení hotelů nepřipadápříliš vúvahu (v půl osmé večerje vPeru tma. To, že je teplo mě celoudobu svádělo kpředstavě, žeslunce musí zapadat daleko později), řešilito někteřítím, že si předem místo zamluvili, jiní tím,že se snažili zLimy,co nejrychleji odjet.

Autobusová a vlaková nádraží
Vlaky vPeru připadají v úvahu pouze pro cestu zCuzca na Machu Pichu.
Ohledně autobusových nádraží má Peru celou škálu možností. Od centrálníhonádraží pro všechny společnosti (Arequipa), přes nádraží jednotlivých autobusových společností (Lima) až do naprosto neprůhledného odjíždění autobusů zneoznačenýchulic (Puno). Bezpečnost autobusů je podle mě slušná, batohy vzavazadlovémprostoru Vám označí a vydají je pouze po předložení papírku. Ze všech Čechůjsme zaznamenali jen jednu krádež vautobusu. Jednalo se o ledvinku, kterousi neopatrný turista odepnul dal ji nahoru na držák s usnul. Kvalita cestkolísá od velice slušné Panamerické dálnice (v naší terminologii silniceprvní třídy, po nevyasfaltované nezpevněné cesty. například Arequipa-Puno). Řidiči jezdí dost rychle.

Zvolili jsme druhou variantu a nechali se odvézt na nádraží firmy Cruzdel Sur . Autobus nám ujel přímo před nosem, nakonec jsme se rozhodli dojítpěšky na nádraží jiné firmy Ormeňo.

Bezpečnost
Náš vztah kPeru ovlivnila příhoda, která se nám stala pří této nešťastnécestě. Narazili jsmena zloděje hodinek. Pracují nenápadně, zničeho nick vám přiběhne člověk chytí Vás za ruku a hned uteče. Teprve po chvíli jsme zjistili, že nechtěl Filipovi vytrhnout zruky mapu, ale že mu ukradl hodinky. Zřejmě přeřízl pásek žiletkou, kterou měl schovanou vruce. Druhéhožiletkáře jsme si všimli včas, takže po krátkém přetahování, zmizel bezhodinek. Noční Lima není příliš přívětivá, všude bylo plno lidí, takžeudržovat se vbezpečné vzdálenosti nebylo možné. Navíc má běloch vPeru nevýhodu, že je vždycky poznat, že je cizinec. Otrhané oblečení nepomáhá. Ve dneto není lepší, ale asi jsme byli po tomto začátku trochu paranoidní, protoženic jiného se nám už nestalo. Policií je několik druhů, dokonce i speciálníturistická (jedna skupina naletěla nějaké falešné cestovní kanceláři. Poohlášení na turistické policii, byla dotyčná podnikatelka rychle dopadenaa většina peněz vrácena. Zbytek slíbili poslat poštou.) velice ochotnáa příjemná. Mezi obyvatelstvem zřejmě i spatřičnou autoritou. Celkově lzeříct, že si Peruánci uvědomují jakým přínosem pro ně turisté jsou. Během hledání druhého nádraží jsme právě na jednu skupinu policie narazilia oni nám nejenže poradili kudy jít, ale radši nás i doprovodili Velice záhy jsme pochopili proč. Ocitli jsme se vtypickém slamu, kde se povalovalitotální trosky všude po zemi. Zřejmě nám nadávali, vypadalo to, že nemítsebou policii, na druhý konec bysme došli ve slipech.
Nutno podotknout, že to byl jediný zážitek tohoto druhu. Prolezli jsmesVendulou celé Puno, včetně chudých čtvrtí, několik zapadlých vesnic avšude se lidé tvářili přátelsky a rozhodně jsme nezaznamenali, žádné snahyo napadení.

Cesta autobusem
Probíhala bez problémů. Strašně závisí na dvou faktorech: kvalitě silnicea třídě spoje. Pokud se týče silnic, podle našich zkušeností jsou vPerudvě pořádné asfaltované silnice. Jednou je PanAmerická dálnice vedoucí podél celého Tichomořského pobřeží. Kvalitouodpovídá lepší silnici prvnítřídyu nás, dálnice to rozhodně není. Některé jejíčásti jsou postavenypřímo na útesech nad mořem. Silnicese vtěch místech klikatí 100 m nadmořem, místnířidiči to švihají i hodně přes sto. Vnější okrajje pak lemovánkřížky. Podle jejich umístění zřejměoznačují místa autohavárií. Nejvícjsmejich pohromadě viděli na výjezdu zjednoho ztunelů po cestě od pobřežído Arequipy asi sedm vprudké zatáčce doleva. Druhou podobněkvalitní silnicije spojnice Puno-Juliaca-Cuzco (možná zvelkéčásti kvůli turistům). Okolníterén je většinoupřijatelnější.
Druhým typem je zpevněná, štěrkovaná cesta, které jsme si užili jedencelý den při cestě zArequipy do Puna. Zmého laického pohledu by vdobě výrobystačilo položit asfalt, aby se dostala do první kategorie, protože na níasfalt není objevují se záhy slušné díry. Autobuspo ní jede cca rychlostí20-30 km/h. I tak je cesta velice nepohodlná (byli jsme dost zklamaní,když nám vAreqiupě přistavili takovou terénní herku, ale brzy jsme pochopiliproč. Normální autobus by nemohl projet.
Existují speciální autobusy pro turisty (kterými jsme nejeli) samozřejmědražší a potom plynulé kategorie místních autobusů, které se liší hlavně podle provozovatele. Jeli jsme dvakrát takovým trochu lepším (Ormeňo aCruz del Sur) a jednou takovým noname autobusem. Lepší autobus odpovídápřibližně tomu, na co jsme zvyklí zdomova (s tím, že čistota trochu pokulhává),noname autobusbyl pro nás novou zkušeností, jeli jsme přes noc vuličce spali lidé, všichni měli neuvěřitelně mnoho věcí, do batohů nám nateklanějaká syrovátka atd.
Nejezdili jsme  příliš mnoho, ale zdá se, že na dobrých silnicíchjezdí autobusy zejména přesnoc, zatímco po cestách se snaží jezdit hlavněpřes den.Nespoléhal bych se na tento postřeh.
Ceny jsou zhruba poloviční oproti cenám u nás. Můžete však ujet i 80km za dvacet korun.
Předchozí informace se týkaly dálkových (velkých) autobusů. Dopravudo cca 100 km (stejně jako městskou dopravu) zajišťují miniautobusy (místníjim říkají colectivos) ato velice levně. Každý takový autobus jezdí posvé trase (kterou většinou vykřikuje vyvolávač) a snažíse nabrat, co nejvícecestujících. Zastaví kdekoliv na požádání. Ve městech dosahují fantastických intervalů (i do poměrně odlehlých částí kolem 2-5 minut) na větší vzdálenosti(20 km a více) kolem patnácti minut až jedné hodiny po celý den.

Nasca
Ráno jsme po úprku z Limy vystoupili zautobusu vNasce, místě sproslulýmiobrazci. Hned po vystoupení nás obklopila skupina zástupců místních cestovek(jedná se většinou o kanceláře sjedním až třemi zaměstnanci) a usilovnědo nás valili, abychom si objednali let nad obrazci, výlet po místních pamětihodnostech atd. Autobus dál podél pobřeží do Arequipy jel až odpoledne,takže jsme vybírali (a skoro dvě hodiny se opět přebalovali a čistili se).

Jazyk
Domluvit se snaháněči může být trochu problém. Všichni sice mluví lámanouangličtinou, ale v Limě jsme se při návratu setkali schlapem, který předstíralzáměnu dvou slov "hour" a "all" (my jsme si mysleli, že jsme zpaltili za všechny a on že jsme zaplatili za jednu hodinu) Anglicky také částečně umí většina zaměstnanců cestovek,hotelů a i někteří taxikáři. Mezi normálními lidmi je angličtina neznámouvěcí, takže pokud si chcete popovídat je španělština nezbytnost. Před příjezdemjsme neuměli sVendulou španělsky ani slovo, v průběhu cesty se Vendula naučilačíslovky do dvaceti, což nám při nakupování docela stačilo. Jinak jsemměl pocit, že španělsky mluví i indiáni ve vesnicích vhorských oblastech u Cuzca a nemám pocit, že bysme potkali někoho, kdo by mluvil Kečuánštinou (kromě jednoho stylového Kečuánce, který hledal ducha starých Inků na turistypřeplněné zřícenině Machu Pichu).
 

Služby cestovek
Nevím, jak to funguje vsezóně, ale mimo ní (sezóna začíná vkvětnu akončí vlistopadu) můžete na cestovkách domluvit skoro cokoliv (napříkladmi jsme získali, prohlídku okolí Nascy podle našeho přání a dopravu doArequipy autem, smožností malých zajížděk, zastávek podle přání za cenuautobusu) a pokud nebudete mít opravdusmůlu, co máte domluveno splní (ikdyž někdy je třeba si trochupřišlápnout). Doporučuje se platit až poposkytnutí služeb,což je většině případů norma, která je akceptovánaiPeruánci.

Takže jsme se vydali na prohlídku okolí Nascy. Jsou tamdvě hlavní atrakce.První jsou světoznámé obrazea linie popularizované Denikenem. Očekávalijsme něco grandiózního, ale bylo to tvrdé zklamání. Obrazce nejsou zdalekatak veliké, jak se zvětšiny fotek zdá (největší má 300 m většina kolem200) a hlavně nejde o žádné náročné dílo (kromě vyměření) protože se jedná o řádově deseticentimetrovou brázdičku na povrchu pouště (naše zlé jazykytvrdí, že by to stará babka za týden určitě stihla). Místní poušť totižnení pohyblivý písek, ale písek zpevným škraloupem na povrchu (běžné stoupnutívydrží, když dupnete povolí) a jakákoliv stopa vydrží stovky let (podlemístních naprší vtěchto místech 40 mm srážek ročně, ale zřejmě jde pouzeo nějakou formu mlhy). Například kolem silnice, která obrazce protíná jsouvidět koleje traktorů, které jipřed padesáti lety budovaly.
Druhou pamětihodností jsou hroby předincké civilizace Nasca. Turistystandardně vozí na jedno naleziště vzdálené od Nascy asi 20 km. Jedná seo vyzděné díry vpísku, ve kterých jsou opřeny perfektně zachovalé mumie.mají krásné dlouhé vlasy (příslušníci této civilizace se prý nikdy nestříhali).Všude kolem se povaluje spousta kostí. Bylo nám vysvětleno, že to způsobujesvérázný způsob archeologického výzkumu. Na běžný postup nejsou peníze,nejsou dokonce ani na hlídaní nalezišť. Proto místní obyvatelé hledají hroby sami a když se jim zadaří vytáhnou mumie, které jsou zabalené dolátek velice žádaných mezi překupníky vAmerice (nechápu jak si muže dátněkdo do obyváku látku odmotanou zmrtvoly). Nejjednodušším způsobem, jaklátky smumie svléknout je prý rozdrcení vyschlé smrsklé mumie na kousky.Proto se všude kolem povalují spousty kostí. Je to ideální místo pro evropskédeathmetalisty strádající nedostatkem pravých lidských lebek.

Pobřeží
Potom jsme jeli podél pobřeží do Arequipy. Okolní krajina je čistápoušť, přerušovaná pouze ostrůvky zeleně kolem řek tekoucích zhor. Většinaznich má vodu vnich je pouze část roku, vobdobí dešťů (listopad-březen)je to taková hnědá nevábná tekutina. Podle našich měřítek vtéto oblastivpodstatě nikdy neprší.Moře je čité, ale hodně studené, rozhodně to nenínapohodovou koupačku. Sprchovat se není kde. Pláže jsou tam nádherné ačasto úplně prázdné. Vesnice jsou pouze vúdolích, vzdáleny od sebe 20-50km, jinak je kraj zcela liduprázdný.

Frčeli jsme si to po pobřeží zaplaceným taxíkem za autobusovou cenu.Zatáčky nad mořem řezal stopadesátkou. Původně jsme byli domluvení, ženám zastaví na pláži u města Cumma (podle průvodce malé zemědělské městečko).Bohužel jsme městem projížděli devadesátkou skoro dvacet minut, takže jsmese rozhodli, zkusit to někde jinde a zadali jsme mu, aby nám zastavil nanějakém bezpečném místě. Jeli jsme hodinu, hodinua půl a bezpečné místopořád nikde. Po půlhodině lámané konverzace (náš dovozce uměl pouze španělskya italsky) jsme zjistili, že bezpečné místo podle něj není nikde, vezenás do Colcha kaňonu, protože mu to prej někdo znás řekl a tento výletby nás stál dalších x dolarů. Tohle je docela častá finta, že se místnísnaží ktomu, co jste si objednali přidat něco dalšího (aby víc vydělali).Naštěstí jsme byli před Arequipou takže jsme si vní nechali zastavit, stím,že nám musí nejdříve pomoct najít přijatelný hotel, což poměrně ochotněudělal.

Hotely
Původně jsme nechtěli sVendulou spát vhotelech vůbec, ale o půlnoci se nedalo vArequipě dělat nic jiného. Spali jsme vhotelech nejnižší kategorie(F a G podle průvodce). Většinou to nebylo nic moc (kromě Youth hosteluvPunu, který odpovídal zcela evropskému standartu). Všude mají obrovsképostele (v pohodě jsme se na ně sVendulou vešli, i když na klasických českých máme málo místa a dá se dohodnout, že pro šest lidi pronajmete pokoj pročtyři a zaplatíte míň. Nikde jsmeneviděli žádné topení, proto je všudepoměrněvlhko a zatuchlo. Teplá voda teče skoro všude, ale většinoupouzeráno (často teče pouze ráno i ta studená). Je možnési schovat batohy (dokoncei vden, kdy odjíždíte Vámje do večera pohlídají), nic se nám neztratilo.Ve dvouhotelech ze tří jsme měli kdispozici i vařič. Ceny byly 100, 100a80 Kč za noc. Jak rostly naše zkušenosti se smlouvánímklesaly ceny,které jsme museli platit. Nižší cenu usmlouváte večer než vnoci. Chorobyjsme žádné nechytili, půlka naší výpravy si stěžovala, že asi chytila vprvnímhotelu blechy.

Arequipa
Když jsme vnoci přijeli do Arequipy, bylo po dešti. Podle průvodce tam 360 dní vroce svítí sluníčko. Měli jsme tedy fantastické štěstí, protoženejenže pršelo i celý druhý den, ale zataženo bylo i ten třetí, když jsmeráno odjížděli do Puna. Arequipa je druhé největší město vPeru a podleprůvodce jsou jeho obyvatelé hodně hrdína svou svébytnost (značky ARQjsou na autech místo PU poměrněčasté). Leží ve výšce 2300 m.n. na suchéstraně And a je tu pořád ještě hodně sucho. Je jednímscenter turismu,cizince posílají na do dvou blízkýchkaňonů (jeden je prý nejhlubší nasvětě). Dalšímtahákem je dvoudenní výstup na blízkou sopku(má skoro 6000m), který jsme původně chtěli uskutečnit (naštěstí jsme si to rozmysleli).Staré město je velice hezké, jako každé město má upravený parčík na hlavnímnáměstím, vždy nazývaném Plaza de Armas (tedy náměstí Armády, což je trochuparadoxní, protože Peru zatím všechny války, které vedlo, prohrálo.). Poprvéjsme tady nakupovali.

Jídlo a pití
Jsou vpodstatě dvě možnosti, kde nakupovat. Ve velkých městech a turistických centrech jsou prvotní supermarkety, kde se dá koupit, kromě místního jídlai dovoz zcelého světa (špagety zItálie, marmeládu zFrancie atd.). Místníjídlo vyjde trochu levněji nebo stejně jako u nás.
Druhým místem jsou místní trhy. Průvodce je považuje za nebezpečné,ale ačkoliv jsme vPunu a Cuzcu chodili nakupovat každý den, nic se námnestalo. Ten kdo umí smlouvat tady může ušetřit hodně peněz, nejvíc u zboží,které je pouze pro turisty (běžně se dá usmlouvat polovina původní ceny).Citlivější povahy by se měli připravit na části trhů, kde se prodává maso,protože místní styl jeho prodeje je pro nás asi trochu nepřijatelný a hlavněto tam strašně smrdí. Levná je zelenina a ovoce (jeden den jsme sVenduloujedli jenom banány – koupili jsme za deset korun osm slušně velkých, rajčatase dají sehnat za osm korun atd.). Ceny klesají srostoucí vzdáleností odcentra. Peruánským chlebem jsou (Vendulou pojmenované) jednosolovky. Jsouto vpodstatě housky, které mají úplně všude a skoro vždy jich je 10 zadeset korun (1 sol). Pro Čecha jenepříjemné, že nikdy nejsou slané, většinoujsousladké.
Ačkoliv jídlo je většinou levnější, někdy i podstatně než u nás, spitímje to naopak. Většinou se nerozlišuje mezi různými druhy pití a jeden apůl litru stojí všude 30-35 korun (limonáda, minerálka i stolní voda),podle vzdálenosti od centra, případně turistické památky. Prodává se jednakpití místní výroby a jednak výrobky světoznámých kol. Místní obdobou jeIncaCola, kterou jsme také zkusila a nikomu z nás nechutnala, má takovouhodně mdlou chuť. Pivo je drahé neúsnosně.
Koupit pití je možné skoro všude, mají ho vkaždém baráku u dálnice,vkaždé vesnici (dokonce i vposlední vesnici na Inca trail měly krámek snatahanýmpitím – dražším než obvykle – od nejbližší dopravy to bylo cca 7 km drsnéhostoupání).
Místní voda není nic moc (jednou nám dali doflašek něco, co smrdělozáchodem tak silně, že jsme to muselihned vylít). Navíc jsme neměli odvahupít místnívodu rovnou, takže jsme celou dobu přidávali tabletky na desinfekci,což její chuti příliš nepřidalo.

Den vArequipě jsme se rozdělili. Půlku času jsme strávili sháněním lepšímapy (což se nám příliš nepodařilo. Výsledkem našeho snažení byla fyzickámapa deparmentu Cusco vměřítku 1:700 000 svrstevnicemi po 1 km.)

Mapy
Vprůvodci bylo udáno, že se dají mapy koupit někde vLimě. Tam jsmese nedostali, protože jsme přiletěli vsobotu a museli bysme tam dva dny čekat. Nikde jinde se nám nepodařilo kloudnou mapu sehnat, padesátka istovka zůstávají snem. VCuscu se dají sehnat mapičky zajímavých turistickýchoblastí (Inca Trail, okolí Cusca), ale jsou to typické mapičky, plné krásných obrázků, ale bez jakýchkoliv orientačních bodů o vrstevnicích nemluvě.

Obchody
Vpodstatě veškerý sortiment se dá sehnat, jak na trhu tak vkamennýchobchodech. Trh běží od časného dopoledne, kolem desáté už jsou tam všichni.První začínají balit kolem sedmé, ale ještě vdeset je tam docela plno.Prodejny pití a potravin často běží i přes noc.
Kamenné obchody a taky banky mají otevřeno dopoledne, ve dvanáct zavřoua otvírají většinou zase až ve čtyři (což bylo docela překvapující).

Internet a telefony
Jednou z věcí, které mě nejvíce překvapily, byla všudy přítomnost internetu.Možná je to způsobeno i tím, že jsme se pohybovaly v místech, kde je hodněturistů, ale ve všech větších městech byly internetové kavárny, zaslušnoucenu 20-30 Kč za půl hodiny a chodili do nich i místní.Telefonovat setaké dá poměrně v pohodě, ale je to o hodně dražší.
 

Muzea
Muzea mají otevřeno pořád a končí většinou kolem té čtvrté až páté.Žádné stěch,které jsme navštívili nebylo příliš velkéa pozůstatky poIncích jsou velice skromné.

Taxi
Na jedné fotce je vidět, že skoro všechna auta, která vArequipě jezdíjsou taxíky. Staxikáři jsme měli dobré zkušenosti (až na Limu, jeden senás snažil natáhnout, druhý byl strašně ochotný a pospíchal tak, že seholky celou dobu bály, jak o životy své, tak o životy všech okolo se vyskytujícíchPeruánců), cena se dá snížit dohadováním. Zajímavé je, že taxíky nestojí na štaflech jako u nás, ale neustále jezdí po městě. Není problém sehnattaxíka ani včasných ranních hodinách (6:00 vArequipě a 4:45 vCuscu) jsmenečekali víc než dvě tři minuty. Řidiči jsou všichni evidentně vyježdění.

Po celodenním lítaní jsme chtěli večer zajít na nějakou místní kulturou,ale nepředvídavě jsme silehli a probudil nás až budík. Pokračovali jsmeautobusem doPuna, což je největší město u jezera Titicaca. Autobusy všech společností vyrážejí zArequipy mezi šestou aosmou ranní. Teprve běhemcesty taxíkem na nádražíjsme poznali i ty méně bohaté části a uvidělipořádný trh. Jakmile jsme dorazili na nádraží všiml si nás příslušník ochrankya celou dobu u nás stál, než jsme se odkýblovali do autobusu. Koupili jsmesi lístekod lepší společnosti Cruz del Sur, ale našemu autobususe přílišnedařilo. Kousek za městem na začátku obrovského stoupání (na dvaceti kilometrechse dostanete do výšky 4300 m) končila asfaltka a začala obyčejná štěrkovaná cesta. Naše rychlost se snížila na 20 km/h, ale stejně do šíleně drncalo.Holky strašně deprimovalo, že ačkoliv byla cesta většinou široká pro dvaautobusy náš řidič (ale i Ti ostatní, jak jsem koukal) jezdil vždycky zásadněvnějškem (tedy nad propastí, často nebylo sto metrů pod autobusem nic viděta člověk se musel trochu přesvědčovat, že ty kola jsou více vevnitř a autobusještě nepadá). Navíc se naše herka vpůlce kopce zadejchala a uvařili jsmemotor. Po půlhodině jsme jeli dál a zbytek stoupání jsme úspěšně překonali.Roztáhlo se hned za Arequipou, a změnila se krajina. Bylo vidět, že jetady více vody. Cesta i naše rychlost zůstávali pořád stejné. Pohybovalijsme se pořád vpřibližně stejné výšce po plošině, zkteré vystupovali jednotlivé hory. Řidič dělal zastávky po hodině až dvou.

Aklimatizace
Při jedné znich jsme sVendulou ozkoušeli aklimatizaci, krátkým asičtyřicetimetrovým během. Víc to nešlo, protože po této vzdálenosti jsmeoba byli na pokraji vnitřního udušení. Takový nedostatek vzduchu jsem nikdynezažil. Zatím jsme sVendulou nebyli nikdy výš než 1889 m, což je výškaukrajinské Bliznice. Při pobytu Arequipě jsme neměli pocit, že by nám nadmořská výška vadila. Ačkoliv nikdo neměl problémy sbolením hlavy, po příjezdudo Puna (3800 m.n.m.) jsme nebyli příliš běhaví a po kopcích vjeho okolíjsme lezli následující dni jako slimáci. Po příjezdu do Cusca (3300) seto zlepšilo a na Inca Trail (2200-4200) jsme chodili docela normálně. VCuscujsme sVendulou zvládli i normální pařbu vrockovémklubu.

Cesta byla jednotvárná a tak počáteční nadšené fotografování každé blbostivystřídala apatie. Přerušila ji pouze menší havárie, kterou jsme měli připředjíždění jediného autobusu, kterýjel pomaleji než my (Sundali jsmejim zpětné zrcátko naším žebříkem, po kterým lezou autobusáci, když dávají věci na střechu.). Žebřík rozbil okno, u kterého jsem seděl, po chvilcediskusí mezi oběma skupinami řidičů jsme jeli dál.
Problém nastal až, když jsme v osm večer dorazili do Juliaci (50 km před Punem) a náš řidič prohlásil, že nemůžeme jet dál, protože autobusunefungují světla (Měli jsme do Puna dorazit kolempáté odpoledne). Muselijsme vystoupit a nějaký zástupcefirmy začal obíhat stojící celectivosa přesvědčovatje, aby ještě jeli do Puna a vzali nás sebou. Po půlhodiněsemu to podařilo, bohužel jsme museli naše bágly držet na klínech,protožejsme měli zaplacené pouze jedno místo.

Do Puna jsme dorazili za necelou hodinu (už opět po kvalitní asfaltce). Hotel jsme vyhlídli vprůvodci a bez problémů jsme ho našli. Můžeme ho vřeledoporučit.

Druhý den jsme se rozhodli vyjet kBolivijským hranicím do města Juli.Dojeli jsme tam colectivem za pouhých 20 Kč (vzdálenost 80 km po asfaltce).Naším prvním cílem byl zajímavý skalní útvar. Druhým bylo samotné město.Ačkoliv má odhadem maximálně 7000 obyvatel, jsou vněm čtyři veliké kostely:jeden používaný, dva polorozpadlé a jeden zcela rozpadlý. Sochranou památekjsou na tom poměrně špatně, kostely musely být krásné, zjednoho stěch polorozpadlých máme fotku skladiště opadané výzdoby.
Posledním tahákem byla koupel vjezeře Titicaca. Mohu vřeledoporučit.Městečko leží na břehu, kde je hezká plážna jejím konci jsme lezli dovody, krásně teplá viditelnostdva metry, asi dvaceti metrová rovinka směkkýmpískemnež se dno svažuje do hloubky.
Při návratu jsme museli na zpáteční colectivos čekat protože náš řidičnechtěl odjet spoloprázdnýmautobusem.

Druhý den jsme se rozdělili, zbytek výpravy odjel nakupovat do Cuscaa my sVendulkou jsme se vydali prozkoumat Puno a okolí. Nejdříve jsme zašlina břeh jezera. Na rozdíl od Juli nebyla voda ani zdaleka tak čistá, množstvíobyvatel, jejichž všechny odpady putují rovnou do jezera je znát. Ulicemají kanalizaci pouze ve středu města, na okrajích tečou splašky na povrchu. Souš plynule přechází vjezero všude to strašně smrdí.
Vendula se strašně bála psů, kteří ve velkémmnožství běhali všudekolem. Takže jsme se vrátili trochudo města. Nešli jsme po hlavní silnici,ale po jiné,která je sní rovnoběžná a která je hlavnípro místní obyvatele.Vendulu strašně nadchlo, že všichnipracují venku na ulici. Mě se nejvíclíbili Peruánky,které prodávaly cement.
Potom jsem vyrazili směrem od jezera do hor. Po cestě jsme potkalikolonii paličů cihel (Jeden zrozdílu mezi vesnickým a městským stavenímje to, že městská jsou zpálených cihel. Velkou zajímavostí bylo, že jsmepotkali pole plná lebedy (u nás plevel). Když jsme se na ně ptali jednohostudenta místního agronomického institutu, sdělil nám, že je to léčivá rostlina. Osobně si myslím, že špatně pochopil na, kterou rostlinu jsmese ho ptali, protože mi přišlo lebedy zbytečně moc. Spíš si myslím, žese buď přidává do cihlářské hlíny nebo že sní topí vpecích. Do Puna jsmese vrátili odpoledně tak, abychom vyměnili peníze stihli nakoupit jídloa vyzvedli si batohy. Lístek na autobus jsme koupili den předem vjednécestovní kanceláři. Její zaměstnanec tvrdil, že autobus vypravují oni,ale když jsme knim přišli, vzali nás do auta, odvezli za roh a chvíli jimtrvalo než nás udali do nějakého znoname autobusů, které odjíždělydo Cusca.
O cestě už jsem psal. Jedinou výhodou autobusu, který přijel na nádražívCuscu kolem půl čtvrté vnoci bylo, že jsem vněm (prý je to samozřejmost)mohli do svítání zůstat. Využili jsme toho jen zčásti, protože jsme mělivpůl šesté sraz na vlakovém nádraží směr Machu pichu.

Vlak
Železnic nemají vPeru moc, jedna vede z Limy na sever a druhá spojujepobřeží, Arequipu, Puno, Cuzco a Quilarambo. Cusco je vpolovině trati meziPunem a Quilarambem. Změ neznámých důvodů je tady trať přetržená. Stanicesměr Machu Pichu se jmenuje San Pedro, je docela blízko středu města zvětšinyhotelů se tam dá dojít pod patnáct minut. Jezdí zněj dva druhy vlaků: speciální turistický, který končí vzastávce Aqua Calientes, odkud autobusy dovezouturisty přímo na zříceninu. a normální místní vlak, který pokračuje i podMachu Pichu do konečné vQuilarambu. Turistický je daleko dražší (lístek za 50 dolarů) je speciálně upravený, hlídanýa sobčerstvením. Takový kousekzápadu vPeru. Místní vlak je daleko levnější (150 Kč) a hlavně daleko zajímavější. Ačkoliv začátek cesty byl trochu rozpačitý (třikrátjsme vyjeli znádražía dvakrát kilometr po odjezdu zastavili a nacouvali zpět), ale zkopce tošlo docela rychle. Vlakem neustále proudily davy prodavačů od turistickýchpotřeb, přes cukrovinky a pití až po místní speciality před chvilkou vytaženézkuchyně – nezapomenutelný zážitek. Z vlaku jsme vystoupili ještě předMachu Pichu na 88 km, kde začíná Inca Trail.

Inca Trail je turistická stezka, vedoucí zvelké části po starých inckýchsilnicích (pod pojmem incká silnice je třeba si představit něco jako kamennýchodník. Inkové neznali kolo, takže na silnicích jsou dosti vysoké schody,protože neměli vozy jsou i poměrně úzké.). Je to jeden  z hlavních Peruánských taháků, určený pro fyzicky zdatnější turisty. Trasa je dlouháasi 35 km a vstupenka, kterou si za osm dolarů (tady je opět lepší platitvdolarech) Vám platí na čtyři dni (platí i na Machu Pichu), což je doba,za kterou se dá trasa i prohlídka M.P. vpohodě zvládnout. Trasa začíná vúdolí Urubamby a první den a půl Vás musíte vystoupat převýšení dva km(z výšky 2200 do 4200). Vnižších oblastech už je takzvaný mlžný prales(je to prales vopravdovém smyslu slova), srostoucí výškou se krajina vícepodobá krajině okolo Titicaca, ale je tu výrazně větší vlhko. Nějaká inckázřícenina jepřibližně každých pět kilometrů. Po osmi kilometrech jsoutakéoficiální kempy. Moc jiných míst ke spaníjsme neviděli, rovinka jetotiž v této oblasti věcí velice vzácnou.Na zříceninách se spát nesmí.Celá trasavede vliduprázdných končinách, poslední vesnice,kde se dá něcokoupit je asi šest kilometrů od začátku.Táboření voficiálních kempechnení nicmoc, tráva je vydupaná a protože bylo celou dobu mokro, shnilá.Cesta je to ale krásná snádhernou krajinou. Viděli jsmespoustu kolibříků,orchidejí. Před posledním kempem odbočuje(poté co absolvujete šílený sestuppo největšímschodišti) trasa zincké stezky a vrhá se do údolíknějakémuparkovišti. Na tomto místě jsme zjistili, jakmálo mají naše mapy společnéhozrealitou. Rozhodlijsme se nakonec jít po původní incké trase dál a spalijsme hned vedle poslední zříceni na (trochu stranou) trase. Bylo to tamdaleko lepší než vkempu. Všem bych doporučil, aby došli sem a na MachuPichu šli ráno odsud. Jinak nebudou mít na prohlídku dostatek času.
Způsoby, jak trasu absolvovat jsou v podstatě dva. Buď si všechnozaříditsám a odnést si všechno včetně stanů ajídla na vlastních zádech (takhlešli kromě čechůnapříklad nějací kluci z Chile), nebo si koupit v Cuscuzájezd,do kterého patří i odnos věcí podle dohody. Zájezdtohoto typufunguje tak, že vyrazíte ráno, šerpa zbalístany, spacáky a všechny Vaševěci, které nechcetenést, po cestě Vás přeběhne na dohodnutém místěVámuvaří oběd, sbalí opět Vás předběhne postavístany, uvaří večeři atd. Nějakáskupina Angličanů to měla včetněčaje v porcelánových hrnečcích, zákuskůapod.Jedním z nevětších zadostiučinění bylo, kdyžjsme potkali na MachuPicchu dvojici arnoldíků, kteří náspředbíhali s jednou lahví od Coca colyna zádech. Kulhalivelice zničeně (narozdíl od nás).
Pokud si chcete nést věci sami je potřeba, aby jste byli zvyklí alespoňtrochu chodit. Pro netrénovaného člověka to může být příliš velké sousto.Druhou věcí, na kterou je třeba dát pozor, jsou schody. Občas lákají kesbíhání, ale právě jeden z Chilanů si tam totálně odrovnal kolena.

Liány
Filmy o Tarzanovi lžou, alespoň pokud jde o liány zmlžnýchpralesů.Liána není vkoruně stromu přichycená dostatečněpevně na to, abyste sena ní mohli zhoupnout (skončíte na zemi).Po stržení a vlastnoručním přivázánívšakfunguje dobře.

Počasí
Naše výprava probíhala vobdobí dešťů.Měli jsme ztoho docela strach,ale rozhodně to nebylo nic strašného. Vytrvale pršelo pouze občas vnoci,přes den byly pouze přeháňky a jedině na Inca Trail nám komplikovaly život,jinak po půl hodiněskončily a šlo se dál. Alespoň trochu pršelo každounocod chvíle, kdy jsme opustili Arequipu. Vytrvale přes den pršelopouzejednou. Oblast Titicaca byla znatelně suší než Cusco ahlavně údolí kolemMachu Pichu, kde bylo všechno opravdukrutě promočený. Strašně zajímavávěc je (a nevímjestli je to tak vždy nebo jsme měli štěstí), že praktickyvůbecnefouká vítr (a to ani na hřebenech hor). Plachta stanu sevětšinoupohnula párkrát za noc.

Ačkoliv bylo celé dny zataženo nebo polojasno, ve chvíli (už se stmívalo)když jsme docházeli kmístu našeho přenocování, se na chvilku vyjasniloa naskytnul se nám jeden znejhezčích pohledů v životě. Kousek zté atmosféry je vidět na této fotce, ale chybí tomu to hluboké údolí co je na téhlevyfocené už ráno, kdy bylo opět zataženo a zasněžené vrcholky nebyly vidět.
 

Machu Pichu
Machu Pichu je největší Peruánskou turistickou atrakcí, snaží se tamnacpat každého, kdo knim přijede. Když jsme letěli domů. dostali jsme naletišti obrovský dotazník ohledně naší spokojenosti se službami a jedináatrakce, která měla svoji vlastní stránku bylo právě Machu Pichu.
Machu Pichu je obrovská zřícenina celého města, které se podařilo najítaž vroce 1911, při hledaní jiného města Vilcabamba (bylo poslední inckéměsto, odkud Inkové vedli ozbrojený boj proti Španělům ještě asi třicetlet podobytí říše.). Španělé se o něm nikdynezmiňovali, takže se většinoumá za to, že vdobě jejich příchoduuž bylo mrtvé. (povídačky o tom, žese tam ukryli kněžízCusca jsou zřejmě jenom povídačky). To je vpodstatěvšechno,co se o něm ví (Ostatně ani o Incích se toho neví příliš mnoho,Španělé se vničení jejich pozůstatků ukázali mnohem schopnější než pověstnýčas). Podle informací vprůvodci není zas až tak výjimečné, protože kousekod něj se podařilo nyní objevit jiné ještě pětkrát větší o kterém takénikdy nepadla žádná zmínka (Slavnější než M.P. ovšem asi nebude,protoževeškerá turistická infrastruktura je již vybudovánaprávě u M.P.).
O městě a účelu jednotlivých budov (až na zemědělské terasy) se vpodstatěnic neví a všechno, co tam průvodci vypráví jsou pouhé dohady, založenéna tom, že chrám bude mít asi pečlivější zdi než normální dům. I mimo sezónu tam bylo strašně moc lidí, služby jako na západě (iceny). Určitě stojíza to vylézt na blízký kopec(myslím,  že se to jmenuje nějak jakoHuyanu Pichu), ze kteréhoje nádherně vidět do okolí, na hluboké údolířeky a zelené kopce bez nichž není Machu Pichu Machu Pichu.Cesta na kopectrvá asi třičtvrtě hodiny, je to šílenýtrhák, poslední návštěvníky nahoru pouštějívjednu hodinu odpoledne.

Specialitou Machu Pichu je odjezd vlakem. Přímo pod zříceninou je staniceMachu pichu, silnice ze zříceniny k ní ovšem přímo nevede, ale končí otři kilometry dál ve stanici Aqua Calientes, odkud také jezdí (ze speciálního nádraží) turistické vlaky. Měli jsme s tím velké problémy, protože jsmesi nechali od jedné dvojice koupit lístek. Na sraz jsme přišli na staniciMachu pichu, zatímco oni byli samozřejmě v Aqua Calientes. Nakonec jsmeje dohnali.

Zajímavé jsou na tratích zřejmě výluky, protože když jsme jeli zpátkyprobíhala stávka a vlaky jezdili jenom po části trati do města s nejbližšísilnicí. Za tuto cestu jsme zaplatili skoro stejně jako předtím za cestuz Cusca, ale na dopravu z konečné do Cusca už to neplatilo. Právě při přesedánído autobusů se odehrávali otřesné scény, Peruánci vyskakovali z vlaku zajízdy, my jsme se k panice přidali a nasedli jsme do prvního busu, kterýbyl prázdný. Do Cusca jsme tak jeli namačkaní za stovku, zatímco Ti pomalejší jeli za čtyřicet v poloprázdném voze.

Cusco
Další den jsme strávili v Cuscu. Naše výprava se rozpadla na dvě části(zbytek se totiž připravoval pod vedením již zmíněného zaručeně pravéhokečuánce z Machu Picchu na duchovní obrodu v obláčcích marihuanového dýmu)a my jsme na ně ve městě čekali. Měli jsme štěstí, protože celý den pršeloa my jsme mohli projít chrámy, muzea a obchody hlavního města turistikyv Peru.
Každému návštěvníku, který chce něco projít se vyplatí koupit si společnouvstupenku (boleto turistico), kde se to dá sehnat je popsáno v průvodcích).Muzeí je k dispozici asi pět chrámu je taky hodně. Strašně krásné bylo,když jsme v jenom muzeu potkali skupinu malých dětí (cca 8-10 let) s paníučitelkou. Strašně se zajímali o všechno, pořád se na něco ptali. Obecnějsou Peruánci daleko otevřenější, živější, veselejší a aktivnější než my.
Muzea nejsou příliš velká, tak tři čtyři místnosti, Inckých památekje strašně málo. Kostely jsoustrašně přeplněné zlatem v daleko lepšímstavunež jinde. Doporučuje kostel nad městem, kde nás místnísprávce provedl,s výkladem ve španělštině zavstupné dobrovolné a mohli jsme si dokoncevšechno iošahat.
Cusco je hezké město (na hlavní návěstí je krásný pohled právě od zmíněnéhokostela, nejlépe v noci), podle našich zkušeností zcela bezpečné. Na hlavním náměstí po celou noc chodí 5-10 policistů. Všude je spousta cestovníchkanceláří, které nabízejí zájezdy na Machu Pichu, Inca Trail, rozvážkupo okolních památkách, rafting Urubambě (pouhých 15 doláčů za celý den)atd. Můžete si tady koupit skoro všechno.

Večer jsme se konečně sešli a tak jsme mohli druhý den vyrazit na třídennípěší pochod do Pisacu (incká pevnost). Předchozí den jsem zkoušel sehnatnějakou mapu okolí, ale nepovedlo se mi. Opět byly k dispozici pouze obrázkovémapky bez vrstevnic a orientační bodů. Nakonec jsme to, ale díkydotazůmna místní našli zcela v pohodě.
Začali jsme na Sacsayhuamánu, což je v podstatě stále ještě součástCusca. Jedná se zřejmě o bývalý chrám. Na jednom místě je nakreslen Inckýznak, chodí tam hodně lidí a čerpají energii. Kromě zříceni stojí za tojít ještě kousek směrem od města, kde jsou malé podzemní chodby a bezvadnákamenná klouzačka.
Další zastávkou bylo Quengo, hezký přírodní amfiteátr (zde jsme sehrálimezistátní utkání s jedním peruáncem) a potkali jsme tady jednoho malého kluka.

Peruánci a turisté
Už jsem psal, že považuju Peru za poměrně bezpečnou krajinu a že Peruánci asi ví, co pro ně turisté znamenají. Na druhou stranu jsou ze sebe ochotnídělat strašný šašky a v podstatě za všechno od Vás budou chtít peníze. Netýká se to vesnic, které nejsou na turistických trasách, ale i při našemvýletu v okolí Juli se ženský po vytažení fotáku otáčely a vyžadovali zafotku 1 sol (Vendulka, která se celou dobu těšila na focení lidí tak přišladocela zkrátka). Nejhorší to bylo právě v okolí Cusca. Na každé zřícenině je spousta ochotných lidí, kteří se Vás zeptají jestli náhodou nechceteněco povědět ale o tom, že z Vás budou mámit peníze neřeknou ani slovo.U každé památky jsou skupiny malých holčiček, které buď otravují každého turistu, aby si je vyfotil (za un sol) nebo rovnou žebrají (a když jimnedáte tak Vám začnou nadávat nebo dokonce házet malý kamínky). Nedá setomu uniknout, když jsme bylina Pisacu, stálo skupince holčiček seběhnutí100 metrového kopce za to, aby se nám s medovými úsměvy nabídly k vyfocení.Ve městě Vám bude neustále někdo něco nabízet (cigarety, pití, pohlednice...). Malý kluk, kteréhojsme potkali s námi šel asi hodinu, hráli jsmesi spolu,učili ho anglicky a česky, pískat na trávu, on nás naprsty,on nám ukázal něco jako incký chrám veskále, ale když jsme se rozcházeli,byl strašně uraženej,že nedostal peníze. Jakmile Vám začnou říkat kamaráde,znamená to, že z Vás budou tahat peníze. Asi jsme bylis Vendulou po dniv Cuscu a příhodě s klukem přecitlivělí, alekdyž jsme po pevnosti PucaPukara došli k inckému prameništi(je velice pěkné) Tambo Machay zrovnapři příjezdu z turistického autobusu a viděli to, bylo nám trochu špatněa rozhodli jsme se opustit civilizovaná místa.

Vendulka mi bohužel fyzicky trochu odpadla, takže jsme pohybovali strašně pomalu, ale rozhodně to je dobrý způsob výletničení. Orientace je jednoduchá(jakmile vylezete na hřeben vidíte docela daleko). Protože jsme šli strašněpomalu, nestihli jsme za ty tři dny ujít celou vzdálenost a museli jsmeslézt doúdolí a dojet zbývající vzdálenostautobusem. Vesnice, kteroujsme procházeli byla daleko přívětivější než ty, v kterých zuřil turistickýruch (ačkoliv ani tady si jedno dítě un sol neodpustilo).

Pisac
Pisac je zřícenina incké pevnosti. Není to ovšem pevnost v obvyklémslova smyslu, protože se jedná o obrovský kopec na kterém jsou rozmístěnyjednotlivé stavby. Nepodařilo se nám to obejít ani během čtyř hodin, zčástii proto že jsme vyrazili blbým směrem. Městečko Pisac leží pod pevností a odvoz z něj zříceninu stojí nehorázných deset sol. Autobus do Cusca jezdíasi v intervalu 20 minut.

Hospody
Na jedinou večeři do restaurace jsme si zašli v Cuscu. Zbytek výpravy měl větší kušenosti, takže jsme šli podle nich. Jídlo se většinou podáváve formě menu (polívka, hlavní jídlo, čaj, někdy i zákusek). Za takové menu jsme platili 30 korun a odpovídalo to průměrnému obědu v menze. Koukaljsem na ceny v jiných restauracích a i na hlavním náměstí to nebylo vícnež 70-80 korun.

Poslední noc jsme se rozhodli strávit v clubu. V Cuscu je několik rockovýchklubů jeden z nich jsme navštívilijiž před výletem do Pisacu a měli jsmedocela štěstí,protože hrála nějaká místní kapela, kteráještě měla trochuindiánský zvuk ale už měla rockovýodpich. Jinak pražští indiáni jsou slabýmodvaremtěch Peruánských, ti hrajou daleko líp.
Tentokrát nastoupila kapela daleko slavnější, ale méně zajímavá, protožeze začátku zněla jako Clash a na konci jako typická česká zábavovka. Pokapele následovala klasická discotéka-rockotéka. Trvala až do čtyř hodin ráno, kdy se někomu z domu podařilo definitivně vyhodit elektriku. Klubse totiž nalézá v prvním patře obyčejného domu a není vůbec odhlučněn.Když jsme vylezli ven stal se zázrak na ulici se objevili paní s grilema prodávali hranolky s kuřetem, biftekem nebo párkem. Objevili se až těsněpřed čtvrtou, zřejmě setou dobou zavírá a byly připraveny na nával vyhládlých turistů.

Letadla
Zpátky jsme letěli z Cusca do Limy. V průvodcích vyhrožovali, že naleteckou přepravu není v období dešťů spolehnutí, ale podle vyjádření leteckýchspolečností i našich zkušeností, to není tak strašný. Letěli jsme se společnostiAeroPeru a let včetně obsluhy letadla odpovídal tomu, co jsme viděli uLufthansy. Za hodinu jsme byli v Limě, po cestě byly vidět vrcholy horčouhající z mraků.

Lima
Protože jsme do Limy přiletěli v devět ráno a letadlo domů letěloažv sedm večer, rozhodli jsme se zajet  i nevyspalí do města.Nebyloto příliš šťastné rozhodnutí. Přicestě jsme z letiště jsme měli problémys řidičem, kterýmnám tvrdil, že jsme mu měli platit 10 solů za hodinu(španělskyore) místo deseti solů za všechny (anglicky all). V Limě nenímetro takže je všude plno aut. Zeleně je ve městě strašně málo.Domy jsouve středu vysoké, mimo centrum jsme se báli. Nebyloto vůbec příjemné,aby byli jsme rádi, když jsme vrátili na letiště. A to je konec.