Peru
Naší poslední a zřejmě nejatraktivnější
cestou bylo Peru letos na jaře.Začalo to nevině, když si Vendula na naší
koleji všimla plakátu GTS naneuvěřitelně levné letenky
do celého světa a já ji bezelstně dovolil, abysi něco vybrala.
Neomylně vylosovala Limu a tedy návštěvu Peru. Když mi to oznamovala,
podotkla, že letenky jsou už zamluvené. Nezbylo než vyrazit.Aby to
neznělo špatně musím přiznat, že jsem rád, že jsme tam
jeli, ačkolivna začátku jsem tím nebyl příliš
nadšený.
Nejedná se pouze o mé zkušenosti, ale částečně
i o zkušenosti všechstudentů , kteří jeli tímto
zlevněným zájezdem (určitě jich bylo přes padesát).
Přípravy
Vybavení jsme sebou brali standardní – stan, spacáky
atd. a myslím,že nám nic nescházelo. Vendula si před
odjezdem koupila pláštěnku Tatonku,která se jí
po dvou dnech rozpadla (na rozdíl od mojí, která uždva
rokytrpělivě snáší mé daleko brutálnější
zacházení.)
Průvodce
Průvodce včeštině neexistuje. Vangličtině jsou dva: Lonely planetaPeru
Handbook. Oba jsou vpodstatě rovnocenné, jeden má barevné
fotky, druhýzase pevnou obálku. Většina informací
je aktuálních (záleží na datu aktualizace)a dá
se nimi bez problémů vystačit.
Peníze
VPeru se platí vsolech. Vdobě naší návštěvy
by stál 1 sol skoro přesně10 Kč, ale bylo to těsně po brazilských
měnových problémech, takže normálněby asi byl trochu
dražší. Soly jsme u nás samozřejmě neměnili, ale vezli
jsme dolary. Jinou zahraniční měnu nemá cenu do Peru vozit,
protože vyměnitmarky nebo libry je strašný problém (většina
bank tyto měny vůbec nezná)a dosažený kurs je opravdu ubohý.
Dolary vyměníte skoro všude, často seza ně dá i nakupovat.
(Například ceny letenek nebo jsou vdolarech a pokudbudete platit vsolech
vyjde to daleko dráž (u letenek) nebo to vůbec nenímožné
(letištní poplatky). Nejlepší strategií
je postupná výměna dolarůpodle potřeb. Vturistických
centrech je spousta vexláků, ale jejich kursynejsou pronikavě lepší
než vbankách.
Trochu problematické jsou cestovní šeky. Vexláci
je berou pouze zašpatný kurs, banky jak, kdy. Například
Bancosur v Punu měl na šeky velicedobrý kurs, u stejné
banky vCuscu jsme prodělali kalhoty.
Očkování
Neměli jsme odvahu jet bez očkování, takže jsme si zašli
na Pražskouhygienickou stanici. Dostali jsme Žlutou zimnici a tyfus. Jedno
bylo zadarmo,druhé stálo asi 400 Kč. Je lepší
tam vyrazit ihned, jakmile se dozvíte,že někam pojedete, protože očkování
neprovádějí vpřípadě jakýchkoliv zdravotních
komplikací, takže dva znašich kamarádů ho nedostali.
Protože se báli neočkovanívyrazit do pralesa museli jsme návštěvu
Amazonie (kterou bysme stejně asinestihli) vynechat. Dalším
očkováním, které přicházelo vúvahu, byla
žloutenka(cca za 1200 Kč na tři roky), která se však musí
očkovat půlroku dopředu.Pokud chcete konzumovat místní jídlo
(hlavně na tržištích) vřele bych jidoporučoval. My jsme sevtomto
drželi (jako neočkovaní) hodně zpátky azřejmě jsme senenakazili)
Speciální otázkou je malárie, protože očkování
proti ní neexistujea protože prý není příliš
dobře léčitelná. Nakažení se předchází
polykánímantimalarik (prášků, kteří nějak
zabraňují rozmnožování parazita vtěle),což jsou prý
(Vendula o tom zrovna dělala nějakou přednášku) pěkný
sráčena játra. Navíc parazit se místo od místa
liší, takže jedny prášky nefungujíve všech
oblastech. Nákaza se přenáší přes komáry,
kteří se vyskytují pouzedo určité nadmořské výšky.
Bohužel nám nebyli na hygienické stanici schopnípřesněji
charakterizovat, kde je třeba jaké prášky brát
a do jaké výškykomáři létají. Odhady
se liší od 1500 do 2500 m.n.m jako horní hranicevýskytu.
Nakonec jsme dali na průvodce a místní informace a prášky
jsmevůbec nebrali (tichomořské pobřeží a horské oblasti
včetně Cuzca a MachuPichu jsou prý bez malárie).
Společníci
Nechtěli jsme příliš jet jen ve dvou, takže Vendula sháněla
koho mohla,aby jel snáma. Nakonec jsme sehnali další
dva páry. Právě tady byl největšíproblém
naší výpravy, protože každá dvojice si výpravu
přestavovala jinaka tak jsme si komplikovali život neustálým
dohadováním, co vlastně chcemedělat a čekáním
jeden na druhého. Nepříjemné to bylo hlavně kvůli tomu,
že jsme měli kdispozici pouze čtrnáct dní.
Průběh cesty
Ačkoliv jsme za zpáteční letenku zaplatili neuvěřitelných
9000 Kč (bezletištních poplatků) letěli jsme sLufthansou, takže
sjídlem ani pitím (ažna skupinu, která využila Bayles
zadarmo a trochu se opila) nebyly žádnéproblémy.
Přistání
Nevýhodou našeho letu bylo přistání v 18:30 místního
času (obzvlášťpro nás, kteří jsme se kýblovali
zletiště víc než hodinu a půl). Protožebylo dost pozdě
na shánění ubytování nebo autobusu, který
by násodvezl změsta. Cesta zletiště trvá do centra více
než půl hodiny (asi 20km, Lima je děsivě velká, prý 8 miliónů
obyvatel) a chce to vědět,kam chcete jet. Pokud nebude při výběrutaxikáře
příliš pospíchat a spokojítesesneautorizovaným
můžete zaplatit až polovinu první nabídky(pravidlo,že je lepší
nechat taxikáře, aby se chvílipřebíjeli platí
vždy. SmlouváníVám můžeušetřit spoustu peněz).
Protože obcházení hotelů nepřipadápříliš
vúvahu (v půl osmé večerje vPeru tma. To, že je teplo mě celoudobu
svádělo kpředstavě, žeslunce musí zapadat daleko později),
řešilito někteřítím, že si předem místo zamluvili,
jiní tím,že se snažili zLimy,co nejrychleji odjet.
Autobusová a vlaková nádraží
Vlaky vPeru připadají v úvahu pouze pro cestu zCuzca na Machu
Pichu.
Ohledně autobusových nádraží má Peru celou škálu
možností. Od centrálníhonádraží pro všechny
společnosti (Arequipa), přes nádraží jednotlivých autobusových
společností (Lima) až do naprosto neprůhledného odjíždění
autobusů zneoznačenýchulic (Puno). Bezpečnost autobusů je podle mě
slušná, batohy vzavazadlovémprostoru Vám označí
a vydají je pouze po předložení papírku. Ze všech
Čechůjsme zaznamenali jen jednu krádež vautobusu. Jednalo se o ledvinku,
kterousi neopatrný turista odepnul dal ji nahoru na držák s
usnul. Kvalita cestkolísá od velice slušné Panamerické
dálnice (v naší terminologii silniceprvní třídy,
po nevyasfaltované nezpevněné cesty. například Arequipa-Puno).
Řidiči jezdí dost rychle.
Zvolili jsme druhou variantu a nechali se odvézt na nádraží firmy Cruzdel Sur . Autobus nám ujel přímo před nosem, nakonec jsme se rozhodli dojítpěšky na nádraží jiné firmy Ormeňo.
Bezpečnost
Náš vztah kPeru ovlivnila příhoda, která se nám
stala pří této nešťastnécestě. Narazili jsmena
zloděje hodinek. Pracují nenápadně, zničeho nick vám
přiběhne člověk chytí Vás za ruku a hned uteče. Teprve po chvíli
jsme zjistili, že nechtěl Filipovi vytrhnout zruky mapu, ale že mu ukradl
hodinky. Zřejmě přeřízl pásek žiletkou, kterou měl schovanou
vruce. Druhéhožiletkáře jsme si všimli včas, takže po
krátkém přetahování, zmizel bezhodinek. Noční
Lima není příliš přívětivá, všude
bylo plno lidí, takžeudržovat se vbezpečné vzdálenosti
nebylo možné. Navíc má běloch vPeru nevýhodu,
že je vždycky poznat, že je cizinec. Otrhané oblečení nepomáhá.
Ve dneto není lepší, ale asi jsme byli po tomto začátku
trochu paranoidní, protoženic jiného se nám už nestalo.
Policií je několik druhů, dokonce i speciálníturistická
(jedna skupina naletěla nějaké falešné cestovní
kanceláři. Poohlášení na turistické policii,
byla dotyčná podnikatelka rychle dopadenaa většina peněz vrácena.
Zbytek slíbili poslat poštou.) velice ochotnáa příjemná.
Mezi obyvatelstvem zřejmě i spatřičnou autoritou. Celkově lzeříct,
že si Peruánci uvědomují jakým přínosem pro ně
turisté jsou. Během hledání druhého nádraží
jsme právě na jednu skupinu policie narazilia oni nám nejenže
poradili kudy jít, ale radši nás i doprovodili Velice
záhy jsme pochopili proč. Ocitli jsme se vtypickém slamu, kde
se povalovalitotální trosky všude po zemi. Zřejmě nám
nadávali, vypadalo to, že nemítsebou policii, na druhý
konec bysme došli ve slipech.
Nutno podotknout, že to byl jediný zážitek tohoto druhu. Prolezli
jsmesVendulou celé Puno, včetně chudých čtvrtí, několik
zapadlých vesnic avšude se lidé tvářili přátelsky
a rozhodně jsme nezaznamenali, žádné snahyo napadení.
Cesta autobusem
Probíhala bez problémů. Strašně závisí
na dvou faktorech: kvalitě silnicea třídě spoje. Pokud se týče
silnic, podle našich zkušeností jsou vPerudvě pořádné
asfaltované silnice. Jednou je PanAmerická dálnice vedoucí
podél celého Tichomořského pobřeží. Kvalitouodpovídá
lepší silnici prvnítřídyu nás, dálnice
to rozhodně není. Některé jejíčásti jsou postavenypřímo
na útesech nad mořem. Silnicese vtěch místech klikatí
100 m nadmořem, místnířidiči to švihají i hodně
přes sto. Vnější okrajje pak lemovánkřížky. Podle
jejich umístění zřejměoznačují místa autohavárií.
Nejvícjsmejich pohromadě viděli na výjezdu zjednoho ztunelů
po cestě od pobřežído Arequipy asi sedm vprudké zatáčce
doleva. Druhou podobněkvalitní silnicije spojnice Puno-Juliaca-Cuzco
(možná zvelkéčásti kvůli turistům). Okolníterén
je většinoupřijatelnější.
Druhým typem je zpevněná, štěrkovaná cesta, které
jsme si užili jedencelý den při cestě zArequipy do Puna. Zmého
laického pohledu by vdobě výrobystačilo položit asfalt, aby
se dostala do první kategorie, protože na níasfalt není
objevují se záhy slušné díry. Autobuspo
ní jede cca rychlostí20-30 km/h. I tak je cesta velice nepohodlná
(byli jsme dost zklamaní,když nám vAreqiupě přistavili takovou
terénní herku, ale brzy jsme pochopiliproč. Normální
autobus by nemohl projet.
Existují speciální autobusy pro turisty (kterými
jsme nejeli) samozřejmědražší a potom plynulé kategorie
místních autobusů, které se liší hlavně
podle provozovatele. Jeli jsme dvakrát takovým trochu lepším
(Ormeňo aCruz del Sur) a jednou takovým noname autobusem. Lepší
autobus odpovídápřibližně tomu, na co jsme zvyklí zdomova
(s tím, že čistota trochu pokulhává),noname autobusbyl
pro nás novou zkušeností, jeli jsme přes noc vuličce
spali lidé, všichni měli neuvěřitelně mnoho věcí, do
batohů nám nateklanějaká syrovátka atd.
Nejezdili jsme příliš mnoho, ale zdá se, že na
dobrých silnicíchjezdí autobusy zejména přesnoc,
zatímco po cestách se snaží jezdit hlavněpřes den.Nespoléhal
bych se na tento postřeh.
Ceny jsou zhruba poloviční oproti cenám u nás. Můžete
však ujet i 80km za dvacet korun.
Předchozí informace se týkaly dálkových (velkých)
autobusů. Dopravudo cca 100 km (stejně jako městskou dopravu) zajišťují
miniautobusy (místníjim říkají colectivos) ato
velice levně. Každý takový autobus jezdí posvé
trase (kterou většinou vykřikuje vyvolávač) a snažíse
nabrat, co nejvícecestujících. Zastaví kdekoliv
na požádání. Ve městech dosahují fantastických
intervalů (i do poměrně odlehlých částí kolem 2-5 minut)
na větší vzdálenosti(20 km a více) kolem patnácti
minut až jedné hodiny po celý den.
Nasca
Ráno jsme po úprku z Limy vystoupili zautobusu vNasce, místě
sproslulýmiobrazci. Hned po vystoupení nás obklopila
skupina zástupců místních cestovek(jedná se většinou
o kanceláře sjedním až třemi zaměstnanci) a usilovnědo nás
valili, abychom si objednali let nad obrazci, výlet po místních
pamětihodnostech atd. Autobus dál podél pobřeží do Arequipy
jel až odpoledne,takže jsme vybírali (a skoro dvě hodiny se opět přebalovali
a čistili se).
Jazyk
Domluvit se snaháněči může být trochu problém. Všichni
sice mluví lámanouangličtinou, ale v Limě jsme se při návratu
setkali schlapem, který předstíralzáměnu dvou slov "hour"
a "all" (my jsme si mysleli, že jsme zpaltili za všechny a on že jsme
zaplatili za jednu hodinu) Anglicky také částečně umí
většina zaměstnanců cestovek,hotelů a i někteří taxikáři.
Mezi normálními lidmi je angličtina neznámouvěcí,
takže pokud si chcete popovídat je španělština nezbytnost.
Před příjezdemjsme neuměli sVendulou španělsky ani slovo, v
průběhu cesty se Vendula naučilačíslovky do dvaceti, což nám
při nakupování docela stačilo. Jinak jsemměl pocit, že španělsky
mluví i indiáni ve vesnicích vhorských oblastech
u Cuzca a nemám pocit, že bysme potkali někoho, kdo by mluvil Kečuánštinou
(kromě jednoho stylového Kečuánce, který hledal ducha
starých Inků na turistypřeplněné zřícenině Machu Pichu).
Služby cestovek
Nevím, jak to funguje vsezóně, ale mimo ní (sezóna
začíná vkvětnu akončí vlistopadu) můžete na cestovkách
domluvit skoro cokoliv (napříkladmi jsme získali, prohlídku
okolí Nascy podle našeho přání a dopravu doArequipy
autem, smožností malých zajížděk, zastávek podle
přání za cenuautobusu) a pokud nebudete mít opravdusmůlu,
co máte domluveno splní (ikdyž někdy je třeba si trochupřišlápnout).
Doporučuje se platit až poposkytnutí služeb,což je většině
případů norma, která je akceptovánaiPeruánci.
Takže jsme se vydali na prohlídku okolí Nascy. Jsou tamdvě
hlavní atrakce.První jsou světoznámé obrazea
linie popularizované Denikenem. Očekávalijsme něco grandiózního,
ale bylo to tvrdé zklamání. Obrazce nejsou zdalekatak
veliké, jak se zvětšiny fotek zdá (největší
má 300 m většina kolem200) a hlavně nejde o žádné
náročné dílo (kromě vyměření) protože se jedná
o řádově deseticentimetrovou brázdičku na povrchu pouště
(naše zlé jazykytvrdí, že by to stará babka za
týden určitě stihla). Místní poušť totižnení
pohyblivý písek, ale písek zpevným škraloupem
na povrchu (běžné stoupnutívydrží, když dupnete povolí)
a jakákoliv stopa vydrží stovky let (podlemístních
naprší vtěchto místech 40 mm srážek ročně, ale
zřejmě jde pouzeo nějakou formu mlhy). Například kolem silnice, která
obrazce protíná jsouvidět koleje traktorů, které jipřed
padesáti lety budovaly.
Druhou pamětihodností jsou hroby předincké civilizace Nasca.
Turistystandardně vozí na jedno naleziště vzdálené
od Nascy asi 20 km. Jedná seo vyzděné díry vpísku,
ve kterých jsou opřeny perfektně zachovalé mumie.mají
krásné dlouhé vlasy (příslušníci
této civilizace se prý nikdy nestříhali).Všude
kolem se povaluje spousta kostí. Bylo nám vysvětleno, že to
způsobujesvérázný způsob archeologického výzkumu.
Na běžný postup nejsou peníze,nejsou dokonce ani na hlídaní
nalezišť. Proto místní obyvatelé hledají
hroby sami a když se jim zadaří vytáhnou mumie, které
jsou zabalené dolátek velice žádaných mezi překupníky
vAmerice (nechápu jak si muže dátněkdo do obyváku látku
odmotanou zmrtvoly). Nejjednodušším způsobem, jaklátky
smumie svléknout je prý rozdrcení vyschlé smrsklé
mumie na kousky.Proto se všude kolem povalují spousty kostí.
Je to ideální místo pro evropskédeathmetalisty
strádající nedostatkem pravých lidských
lebek.
Pobřeží
Potom jsme jeli podél pobřeží do Arequipy. Okolní krajina
je čistápoušť, přerušovaná pouze ostrůvky zeleně
kolem řek tekoucích zhor. Většinaznich má vodu vnich
je pouze část roku, vobdobí dešťů (listopad-březen)je
to taková hnědá nevábná tekutina. Podle našich
měřítek vtéto oblastivpodstatě nikdy neprší.Moře
je čité, ale hodně studené, rozhodně to nenínapohodovou
koupačku. Sprchovat se není kde. Pláže jsou tam nádherné
ačasto úplně prázdné. Vesnice jsou pouze vúdolích,
vzdáleny od sebe 20-50km, jinak je kraj zcela liduprázdný.
Frčeli jsme si to po pobřeží zaplaceným taxíkem za autobusovou cenu.Zatáčky nad mořem řezal stopadesátkou. Původně jsme byli domluvení, ženám zastaví na pláži u města Cumma (podle průvodce malé zemědělské městečko).Bohužel jsme městem projížděli devadesátkou skoro dvacet minut, takže jsmese rozhodli, zkusit to někde jinde a zadali jsme mu, aby nám zastavil nanějakém bezpečném místě. Jeli jsme hodinu, hodinua půl a bezpečné místopořád nikde. Po půlhodině lámané konverzace (náš dovozce uměl pouze španělskya italsky) jsme zjistili, že bezpečné místo podle něj není nikde, vezenás do Colcha kaňonu, protože mu to prej někdo znás řekl a tento výletby nás stál dalších x dolarů. Tohle je docela častá finta, že se místnísnaží ktomu, co jste si objednali přidat něco dalšího (aby víc vydělali).Naštěstí jsme byli před Arequipou takže jsme si vní nechali zastavit, stím,že nám musí nejdříve pomoct najít přijatelný hotel, což poměrně ochotněudělal.
Hotely
Původně jsme nechtěli sVendulou spát vhotelech vůbec, ale o půlnoci
se nedalo vArequipě dělat nic jiného. Spali jsme vhotelech nejnižší
kategorie(F a G podle průvodce). Většinou to nebylo nic moc (kromě
Youth hosteluvPunu, který odpovídal zcela evropskému
standartu). Všude mají obrovsképostele (v pohodě jsme
se na ně sVendulou vešli, i když na klasických českých
máme málo místa a dá se dohodnout, že pro šest
lidi pronajmete pokoj pročtyři a zaplatíte míň. Nikde jsmeneviděli
žádné topení, proto je všudepoměrněvlhko a zatuchlo.
Teplá voda teče skoro všude, ale většinoupouzeráno
(často teče pouze ráno i ta studená). Je možnési schovat
batohy (dokoncei vden, kdy odjíždíte Vámje do večera
pohlídají), nic se nám neztratilo.Ve dvouhotelech ze
tří jsme měli kdispozici i vařič. Ceny byly 100, 100a80 Kč za noc.
Jak rostly naše zkušenosti se smlouvánímklesaly
ceny,které jsme museli platit. Nižší cenu usmlouváte
večer než vnoci. Chorobyjsme žádné nechytili, půlka naší
výpravy si stěžovala, že asi chytila vprvnímhotelu blechy.
Arequipa
Když jsme vnoci přijeli do Arequipy, bylo po dešti. Podle průvodce
tam 360 dní vroce svítí sluníčko. Měli jsme tedy
fantastické štěstí, protoženejenže pršelo i celý
druhý den, ale zataženo bylo i ten třetí, když jsmeráno
odjížděli do Puna. Arequipa je druhé největší
město vPeru a podleprůvodce jsou jeho obyvatelé hodně hrdína
svou svébytnost (značky ARQjsou na autech místo PU poměrněčasté).
Leží ve výšce 2300 m.n. na suchéstraně And a
je tu pořád ještě hodně sucho. Je jednímscenter turismu,cizince
posílají na do dvou blízkýchkaňonů (jeden je
prý nejhlubší nasvětě). Dalšímtahákem
je dvoudenní výstup na blízkou sopku(má skoro
6000m), který jsme původně chtěli uskutečnit (naštěstí
jsme si to rozmysleli).Staré město je velice hezké, jako každé
město má upravený parčík na hlavnímnáměstím,
vždy nazývaném Plaza de Armas (tedy náměstí Armády,
což je trochuparadoxní, protože Peru zatím všechny války,
které vedlo, prohrálo.). Poprvéjsme tady nakupovali.
Jídlo a pití
Jsou vpodstatě dvě možnosti, kde nakupovat. Ve velkých městech a turistických
centrech jsou prvotní supermarkety, kde se dá koupit, kromě
místního jídlai dovoz zcelého světa (špagety
zItálie, marmeládu zFrancie atd.). Místníjídlo
vyjde trochu levněji nebo stejně jako u nás.
Druhým místem jsou místní trhy. Průvodce je považuje
za nebezpečné,ale ačkoliv jsme vPunu a Cuzcu chodili nakupovat každý
den, nic se námnestalo. Ten kdo umí smlouvat tady může ušetřit
hodně peněz, nejvíc u zboží,které je pouze pro turisty
(běžně se dá usmlouvat polovina původní ceny).Citlivější
povahy by se měli připravit na části trhů, kde se prodává
maso,protože místní styl jeho prodeje je pro nás asi
trochu nepřijatelný a hlavněto tam strašně smrdí. Levná
je zelenina a ovoce (jeden den jsme sVenduloujedli jenom banány –
koupili jsme za deset korun osm slušně velkých, rajčatase dají
sehnat za osm korun atd.). Ceny klesají srostoucí vzdáleností
odcentra. Peruánským chlebem jsou (Vendulou pojmenované)
jednosolovky. Jsouto vpodstatě housky, které mají úplně
všude a skoro vždy jich je 10 zadeset korun (1 sol). Pro Čecha jenepříjemné,
že nikdy nejsou slané, většinoujsousladké.
Ačkoliv jídlo je většinou levnější, někdy i podstatně
než u nás, spitímje to naopak. Většinou se nerozlišuje
mezi různými druhy pití a jeden apůl litru stojí všude
30-35 korun (limonáda, minerálka i stolní voda),podle
vzdálenosti od centra, případně turistické památky.
Prodává se jednakpití místní výroby
a jednak výrobky světoznámých kol. Místní
obdobou jeIncaCola, kterou jsme také zkusila a nikomu z nás
nechutnala, má takovouhodně mdlou chuť. Pivo je drahé neúsnosně.
Koupit pití je možné skoro všude, mají ho vkaždém
baráku u dálnice,vkaždé vesnici (dokonce i vposlední
vesnici na Inca trail měly krámek snatahanýmpitím –
dražším než obvykle – od nejbližší dopravy
to bylo cca 7 km drsnéhostoupání).
Místní voda není nic moc (jednou nám dali doflašek
něco, co smrdělozáchodem tak silně, že jsme to muselihned vylít).
Navíc jsme neměli odvahupít místnívodu rovnou,
takže jsme celou dobu přidávali tabletky na desinfekci,což její
chuti příliš nepřidalo.
Den vArequipě jsme se rozdělili. Půlku času jsme strávili sháněním lepšímapy (což se nám příliš nepodařilo. Výsledkem našeho snažení byla fyzickámapa deparmentu Cusco vměřítku 1:700 000 svrstevnicemi po 1 km.)
Mapy
Vprůvodci bylo udáno, že se dají mapy koupit někde vLimě. Tam
jsmese nedostali, protože jsme přiletěli vsobotu a museli bysme tam dva dny
čekat. Nikde jinde se nám nepodařilo kloudnou mapu sehnat, padesátka
istovka zůstávají snem. VCuscu se dají sehnat mapičky
zajímavých turistickýchoblastí (Inca Trail, okolí
Cusca), ale jsou to typické mapičky, plné krásných
obrázků, ale bez jakýchkoliv orientačních bodů o vrstevnicích
nemluvě.
Obchody
Vpodstatě veškerý sortiment se dá sehnat, jak na trhu
tak vkamennýchobchodech. Trh běží od časného dopoledne,
kolem desáté už jsou tam všichni.První začínají
balit kolem sedmé, ale ještě vdeset je tam docela plno.Prodejny
pití a potravin často běží i přes noc.
Kamenné obchody a taky banky mají otevřeno dopoledne, ve dvanáct
zavřoua otvírají většinou zase až ve čtyři (což bylo
docela překvapující).
Internet a telefony
Jednou z věcí, které mě nejvíce překvapily, byla všudy
přítomnost internetu.Možná je to způsobeno i tím, že
jsme se pohybovaly v místech, kde je hodněturistů, ale ve všech
větších městech byly internetové kavárny, zaslušnoucenu
20-30 Kč za půl hodiny a chodili do nich i místní.Telefonovat
setaké dá poměrně v pohodě, ale je to o hodně dražší.
Muzea
Muzea mají otevřeno pořád a končí většinou kolem
té čtvrté až páté.Žádné stěch,které
jsme navštívili nebylo příliš velkéa pozůstatky
poIncích jsou velice skromné.
Taxi
Na jedné fotce je vidět, že skoro všechna auta, která
vArequipě jezdíjsou taxíky. Staxikáři jsme měli dobré
zkušenosti (až na Limu, jeden senás snažil natáhnout,
druhý byl strašně ochotný a pospíchal tak, že
seholky celou dobu bály, jak o životy své, tak o životy všech
okolo se vyskytujícíchPeruánců), cena se dá snížit
dohadováním. Zajímavé je, že taxíky nestojí
na štaflech jako u nás, ale neustále jezdí po
městě. Není problém sehnattaxíka ani včasných
ranních hodinách (6:00 vArequipě a 4:45 vCuscu) jsmenečekali
víc než dvě tři minuty. Řidiči jsou všichni evidentně vyježdění.
Po celodenním lítaní jsme chtěli večer zajít na nějakou místní kulturou,ale nepředvídavě jsme silehli a probudil nás až budík. Pokračovali jsmeautobusem doPuna, což je největší město u jezera Titicaca. Autobusy všech společností vyrážejí zArequipy mezi šestou aosmou ranní. Teprve běhemcesty taxíkem na nádražíjsme poznali i ty méně bohaté části a uvidělipořádný trh. Jakmile jsme dorazili na nádraží všiml si nás příslušník ochrankya celou dobu u nás stál, než jsme se odkýblovali do autobusu. Koupili jsmesi lístekod lepší společnosti Cruz del Sur, ale našemu autobususe přílišnedařilo. Kousek za městem na začátku obrovského stoupání (na dvaceti kilometrechse dostanete do výšky 4300 m) končila asfaltka a začala obyčejná štěrkovaná cesta. Naše rychlost se snížila na 20 km/h, ale stejně do šíleně drncalo.Holky strašně deprimovalo, že ačkoliv byla cesta většinou široká pro dvaautobusy náš řidič (ale i Ti ostatní, jak jsem koukal) jezdil vždycky zásadněvnějškem (tedy nad propastí, často nebylo sto metrů pod autobusem nic viděta člověk se musel trochu přesvědčovat, že ty kola jsou více vevnitř a autobusještě nepadá). Navíc se naše herka vpůlce kopce zadejchala a uvařili jsmemotor. Po půlhodině jsme jeli dál a zbytek stoupání jsme úspěšně překonali.Roztáhlo se hned za Arequipou, a změnila se krajina. Bylo vidět, že jetady více vody. Cesta i naše rychlost zůstávali pořád stejné. Pohybovalijsme se pořád vpřibližně stejné výšce po plošině, zkteré vystupovali jednotlivé hory. Řidič dělal zastávky po hodině až dvou.
Aklimatizace
Při jedné znich jsme sVendulou ozkoušeli aklimatizaci, krátkým
asičtyřicetimetrovým během. Víc to nešlo, protože po
této vzdálenosti jsmeoba byli na pokraji vnitřního udušení.
Takový nedostatek vzduchu jsem nikdynezažil. Zatím jsme sVendulou
nebyli nikdy výš než 1889 m, což je výškaukrajinské
Bliznice. Při pobytu Arequipě jsme neměli pocit, že by nám nadmořská
výška vadila. Ačkoliv nikdo neměl problémy sbolením
hlavy, po příjezdudo Puna (3800 m.n.m.) jsme nebyli příliš
běhaví a po kopcích vjeho okolíjsme lezli následující
dni jako slimáci. Po příjezdu do Cusca (3300) seto zlepšilo
a na Inca Trail (2200-4200) jsme chodili docela normálně. VCuscujsme
sVendulou zvládli i normální pařbu vrockovémklubu.
Cesta byla jednotvárná a tak počáteční nadšené
fotografování každé blbostivystřídala apatie.
Přerušila ji pouze menší havárie, kterou jsme
měli připředjíždění jediného autobusu, kterýjel
pomaleji než my (Sundali jsmejim zpětné zrcátko naším
žebříkem, po kterým lezou autobusáci, když dávají
věci na střechu.). Žebřík rozbil okno, u kterého jsem seděl,
po chvilcediskusí mezi oběma skupinami řidičů jsme jeli dál.
Problém nastal až, když jsme v osm večer dorazili do Juliaci (50 km
před Punem) a náš řidič prohlásil, že nemůžeme jet dál,
protože autobusunefungují světla (Měli jsme do Puna dorazit kolempáté
odpoledne). Muselijsme vystoupit a nějaký zástupcefirmy začal
obíhat stojící celectivosa přesvědčovatje, aby ještě
jeli do Puna a vzali nás sebou. Po půlhodiněsemu to podařilo, bohužel
jsme museli naše bágly držet na klínech,protožejsme
měli zaplacené pouze jedno místo.
Do Puna jsme dorazili za necelou hodinu (už opět po kvalitní asfaltce). Hotel jsme vyhlídli vprůvodci a bez problémů jsme ho našli. Můžeme ho vřeledoporučit.
Druhý den jsme se rozhodli vyjet kBolivijským hranicím
do města Juli.Dojeli jsme tam colectivem za pouhých 20 Kč (vzdálenost
80 km po asfaltce).Naším prvním cílem byl zajímavý
skalní útvar. Druhým bylo samotné město.Ačkoliv
má odhadem maximálně 7000 obyvatel, jsou vněm čtyři veliké
kostely:jeden používaný, dva polorozpadlé a jeden zcela
rozpadlý. Sochranou památekjsou na tom poměrně špatně,
kostely musely být krásné, zjednoho stěch polorozpadlých
máme fotku skladiště opadané výzdoby.
Posledním tahákem byla koupel vjezeře Titicaca. Mohu vřeledoporučit.Městečko
leží na břehu, kde je hezká plážna jejím konci
jsme lezli dovody, krásně teplá viditelnostdva metry, asi dvaceti
metrová rovinka směkkýmpískemnež se dno svažuje do hloubky.
Při návratu jsme museli na zpáteční colectivos čekat
protože náš řidičnechtěl odjet spoloprázdnýmautobusem.
Druhý den jsme se rozdělili, zbytek výpravy odjel nakupovat
do Cuscaa my sVendulkou jsme se vydali prozkoumat Puno a okolí. Nejdříve
jsme zašlina břeh jezera. Na rozdíl od Juli nebyla voda ani
zdaleka tak čistá, množstvíobyvatel, jejichž všechny
odpady putují rovnou do jezera je znát. Ulicemají kanalizaci
pouze ve středu města, na okrajích tečou splašky na povrchu.
Souš plynule přechází vjezero všude to strašně
smrdí.
Vendula se strašně bála psů, kteří ve velkémmnožství
běhali všudekolem. Takže jsme se vrátili trochudo města. Nešli
jsme po hlavní silnici,ale po jiné,která je sní
rovnoběžná a která je hlavnípro místní
obyvatele.Vendulu strašně nadchlo, že všichnipracují
venku na ulici. Mě se nejvíclíbili Peruánky,které
prodávaly cement.
Potom jsem vyrazili směrem od jezera do hor. Po cestě jsme potkalikolonii
paličů cihel (Jeden zrozdílu mezi vesnickým a městským
stavenímje to, že městská jsou zpálených cihel.
Velkou zajímavostí bylo, že jsmepotkali pole plná lebedy
(u nás plevel). Když jsme se na ně ptali jednohostudenta místního
agronomického institutu, sdělil nám, že je to léčivá
rostlina. Osobně si myslím, že špatně pochopil na, kterou rostlinu
jsmese ho ptali, protože mi přišlo lebedy zbytečně moc. Spíš
si myslím, žese buď přidává do cihlářské
hlíny nebo že sní topí vpecích. Do Puna jsmese
vrátili odpoledně tak, abychom vyměnili peníze stihli nakoupit
jídloa vyzvedli si batohy. Lístek na autobus jsme koupili den
předem vjednécestovní kanceláři. Její zaměstnanec
tvrdil, že autobus vypravují oni,ale když jsme knim přišli,
vzali nás do auta, odvezli za roh a chvíli jimtrvalo než nás
udali do nějakého znoname autobusů, které odjíždělydo
Cusca.
O cestě už jsem psal. Jedinou výhodou autobusu, který přijel
na nádražívCuscu kolem půl čtvrté vnoci bylo, že jsem
vněm (prý je to samozřejmost)mohli do svítání
zůstat. Využili jsme toho jen zčásti, protože jsme mělivpůl šesté
sraz na vlakovém nádraží směr Machu pichu.
Vlak
Železnic nemají vPeru moc, jedna vede z Limy na sever a druhá
spojujepobřeží, Arequipu, Puno, Cuzco a Quilarambo. Cusco je vpolovině
trati meziPunem a Quilarambem. Změ neznámých důvodů je tady
trať přetržená. Stanicesměr Machu Pichu se jmenuje San Pedro, je docela
blízko středu města zvětšinyhotelů se tam dá dojít
pod patnáct minut. Jezdí zněj dva druhy vlaků: speciální
turistický, který končí vzastávce Aqua Calientes,
odkud autobusy dovezouturisty přímo na zříceninu. a normální
místní vlak, který pokračuje i podMachu Pichu do konečné
vQuilarambu. Turistický je daleko dražší (lístek
za 50 dolarů) je speciálně upravený, hlídanýa
sobčerstvením. Takový kousekzápadu vPeru. Místní
vlak je daleko levnější (150 Kč) a hlavně daleko zajímavější.
Ačkoliv začátek cesty byl trochu rozpačitý (třikrátjsme
vyjeli znádražía dvakrát kilometr po odjezdu zastavili
a nacouvali zpět), ale zkopce tošlo docela rychle. Vlakem neustále
proudily davy prodavačů od turistickýchpotřeb, přes cukrovinky a pití
až po místní speciality před chvilkou vytaženézkuchyně
– nezapomenutelný zážitek. Z vlaku jsme vystoupili ještě
předMachu Pichu na 88 km, kde začíná Inca Trail.
Inca Trail je turistická stezka, vedoucí zvelké části
po starých inckýchsilnicích (pod pojmem incká
silnice je třeba si představit něco jako kamennýchodník. Inkové
neznali kolo, takže na silnicích jsou dosti vysoké schody,protože
neměli vozy jsou i poměrně úzké.). Je to jeden z hlavních
Peruánských taháků, určený pro fyzicky zdatnější
turisty. Trasa je dlouháasi 35 km a vstupenka, kterou si za osm dolarů
(tady je opět lepší platitvdolarech) Vám platí
na čtyři dni (platí i na Machu Pichu), což je doba,za kterou se dá
trasa i prohlídka M.P. vpohodě zvládnout. Trasa začíná
vúdolí Urubamby a první den a půl Vás musíte
vystoupat převýšení dva km(z výšky 2200
do 4200). Vnižších oblastech už je takzvaný mlžný
prales(je to prales vopravdovém smyslu slova), srostoucí výškou
se krajina vícepodobá krajině okolo Titicaca, ale je tu výrazně
větší vlhko. Nějaká inckázřícenina jepřibližně
každých pět kilometrů. Po osmi kilometrech jsoutakéoficiální
kempy. Moc jiných míst ke spaníjsme neviděli, rovinka
jetotiž v této oblasti věcí velice vzácnou.Na zříceninách
se spát nesmí.Celá trasavede vliduprázdných
končinách, poslední vesnice,kde se dá něcokoupit je
asi šest kilometrů od začátku.Táboření voficiálních
kempechnení nicmoc, tráva je vydupaná a protože bylo
celou dobu mokro, shnilá.Cesta je to ale krásná snádhernou
krajinou. Viděli jsmespoustu kolibříků,orchidejí. Před posledním
kempem odbočuje(poté co absolvujete šílený sestuppo
největšímschodišti) trasa zincké stezky a vrhá
se do údolíknějakémuparkovišti. Na tomto místě
jsme zjistili, jakmálo mají naše mapy společnéhozrealitou.
Rozhodlijsme se nakonec jít po původní incké trase dál
a spalijsme hned vedle poslední zříceni na (trochu stranou)
trase. Bylo to tamdaleko lepší než vkempu. Všem bych
doporučil, aby došli sem a na MachuPichu šli ráno odsud.
Jinak nebudou mít na prohlídku dostatek času.
Způsoby, jak trasu absolvovat jsou v podstatě dva. Buď si všechnozaříditsám
a odnést si všechno včetně stanů ajídla na vlastních
zádech (takhlešli kromě čechůnapříklad nějací
kluci z Chile), nebo si koupit v Cuscuzájezd,do kterého patří
i odnos věcí podle dohody. Zájezdtohoto typufunguje tak, že
vyrazíte ráno, šerpa zbalístany, spacáky
a všechny Vaševěci, které nechcetenést, po cestě
Vás přeběhne na dohodnutém místěVámuvaří
oběd, sbalí opět Vás předběhne postavístany, uvaří
večeři atd. Nějakáskupina Angličanů to měla včetněčaje v porcelánových
hrnečcích, zákuskůapod.Jedním z nevětších
zadostiučinění bylo, kdyžjsme potkali na MachuPicchu dvojici arnoldíků,
kteří náspředbíhali s jednou lahví od Coca colyna
zádech. Kulhalivelice zničeně (narozdíl od nás).
Pokud si chcete nést věci sami je potřeba, aby jste byli zvyklí
alespoňtrochu chodit. Pro netrénovaného člověka to může být
příliš velké sousto.Druhou věcí, na kterou je
třeba dát pozor, jsou schody. Občas lákají kesbíhání,
ale právě jeden z Chilanů si tam totálně odrovnal kolena.
Liány
Filmy o Tarzanovi lžou, alespoň pokud jde o liány zmlžnýchpralesů.Liána
není vkoruně stromu přichycená dostatečněpevně na to, abyste
sena ní mohli zhoupnout (skončíte na zemi).Po stržení
a vlastnoručním přivázánívšakfunguje dobře.
Počasí
Naše výprava probíhala vobdobí dešťů.Měli
jsme ztoho docela strach,ale rozhodně to nebylo nic strašného.
Vytrvale pršelo pouze občas vnoci,přes den byly pouze přeháňky
a jedině na Inca Trail nám komplikovaly život,jinak po půl hodiněskončily
a šlo se dál. Alespoň trochu pršelo každounocod chvíle,
kdy jsme opustili Arequipu. Vytrvale přes den pršelopouzejednou. Oblast
Titicaca byla znatelně suší než Cusco ahlavně údolí
kolemMachu Pichu, kde bylo všechno opravdukrutě promočený.
Strašně zajímavávěc je (a nevímjestli je to tak
vždy nebo jsme měli štěstí), že praktickyvůbecnefouká
vítr (a to ani na hřebenech hor). Plachta stanu sevětšinoupohnula
párkrát za noc.
Ačkoliv bylo celé dny zataženo nebo polojasno, ve chvíli
(už se stmívalo)když jsme docházeli kmístu našeho
přenocování, se na chvilku vyjasniloa naskytnul se nám
jeden znejhezčích pohledů v životě. Kousek zté atmosféry
je vidět na této fotce, ale chybí tomu to hluboké údolí
co je na téhlevyfocené už ráno, kdy bylo opět zataženo
a zasněžené vrcholky nebyly vidět.
Machu Pichu
Machu Pichu je největší Peruánskou turistickou atrakcí,
snaží se tamnacpat každého, kdo knim přijede. Když jsme letěli
domů. dostali jsme naletišti obrovský dotazník ohledně
naší spokojenosti se službami a jedináatrakce, která
měla svoji vlastní stránku bylo právě Machu Pichu.
Machu Pichu je obrovská zřícenina celého města, které
se podařilo najítaž vroce 1911, při hledaní jiného města
Vilcabamba (bylo poslední inckéměsto, odkud Inkové vedli
ozbrojený boj proti Španělům ještě asi třicetlet podobytí
říše.). Španělé se o něm nikdynezmiňovali, takže
se většinoumá za to, že vdobě jejich příchoduuž bylo
mrtvé. (povídačky o tom, žese tam ukryli kněžízCusca
jsou zřejmě jenom povídačky). To je vpodstatěvšechno,co se
o něm ví (Ostatně ani o Incích se toho neví příliš
mnoho,Španělé se vničení jejich pozůstatků ukázali
mnohem schopnější než pověstnýčas). Podle informací
vprůvodci není zas až tak výjimečné, protože kousekod
něj se podařilo nyní objevit jiné ještě pětkrát
větší o kterém takénikdy nepadla žádná
zmínka (Slavnější než M.P. ovšem asi nebude,protoževeškerá
turistická infrastruktura je již vybudovánaprávě u M.P.).
O městě a účelu jednotlivých budov (až na zemědělské
terasy) se vpodstatěnic neví a všechno, co tam průvodci vypráví
jsou pouhé dohady, založenéna tom, že chrám bude mít
asi pečlivější zdi než normální dům. I mimo sezónu
tam bylo strašně moc lidí, služby jako na západě (iceny).
Určitě stojíza to vylézt na blízký kopec(myslím,
že se to jmenuje nějak jakoHuyanu Pichu), ze kteréhoje nádherně
vidět do okolí, na hluboké údolířeky a zelené
kopce bez nichž není Machu Pichu Machu Pichu.Cesta na kopectrvá
asi třičtvrtě hodiny, je to šílenýtrhák, poslední
návštěvníky nahoru pouštějívjednu hodinu
odpoledne.
Specialitou Machu Pichu je odjezd vlakem. Přímo pod zříceninou je staniceMachu pichu, silnice ze zříceniny k ní ovšem přímo nevede, ale končí otři kilometry dál ve stanici Aqua Calientes, odkud také jezdí (ze speciálního nádraží) turistické vlaky. Měli jsme s tím velké problémy, protože jsmesi nechali od jedné dvojice koupit lístek. Na sraz jsme přišli na staniciMachu pichu, zatímco oni byli samozřejmě v Aqua Calientes. Nakonec jsmeje dohnali.
Zajímavé jsou na tratích zřejmě výluky, protože když jsme jeli zpátkyprobíhala stávka a vlaky jezdili jenom po části trati do města s nejbližšísilnicí. Za tuto cestu jsme zaplatili skoro stejně jako předtím za cestuz Cusca, ale na dopravu z konečné do Cusca už to neplatilo. Právě při přesedánído autobusů se odehrávali otřesné scény, Peruánci vyskakovali z vlaku zajízdy, my jsme se k panice přidali a nasedli jsme do prvního busu, kterýbyl prázdný. Do Cusca jsme tak jeli namačkaní za stovku, zatímco Ti pomalejší jeli za čtyřicet v poloprázdném voze.
Cusco
Další den jsme strávili v Cuscu. Naše výprava
se rozpadla na dvě části(zbytek se totiž připravoval pod vedením
již zmíněného zaručeně pravéhokečuánce z Machu
Picchu na duchovní obrodu v obláčcích marihuanového
dýmu)a my jsme na ně ve městě čekali. Měli jsme štěstí,
protože celý den pršeloa my jsme mohli projít chrámy,
muzea a obchody hlavního města turistikyv Peru.
Každému návštěvníku, který chce něco projít
se vyplatí koupit si společnouvstupenku (boleto turistico), kde se
to dá sehnat je popsáno v průvodcích).Muzeí je
k dispozici asi pět chrámu je taky hodně. Strašně krásné
bylo,když jsme v jenom muzeu potkali skupinu malých dětí (cca
8-10 let) s paníučitelkou. Strašně se zajímali o všechno,
pořád se na něco ptali. Obecnějsou Peruánci daleko otevřenější,
živější, veselejší a aktivnější
než my.
Muzea nejsou příliš velká, tak tři čtyři místnosti,
Inckých památekje strašně málo. Kostely jsoustrašně
přeplněné zlatem v daleko lepšímstavunež jinde. Doporučuje
kostel nad městem, kde nás místnísprávce provedl,s
výkladem ve španělštině zavstupné dobrovolné
a mohli jsme si dokoncevšechno iošahat.
Cusco je hezké město (na hlavní návěstí je krásný
pohled právě od zmíněnéhokostela, nejlépe v noci),
podle našich zkušeností zcela bezpečné. Na hlavním
náměstí po celou noc chodí 5-10 policistů. Všude
je spousta cestovníchkanceláří, které nabízejí
zájezdy na Machu Pichu, Inca Trail, rozvážkupo okolních
památkách, rafting Urubambě (pouhých 15 doláčů
za celý den)atd. Můžete si tady koupit skoro všechno.
Večer jsme se konečně sešli a tak jsme mohli druhý den vyrazit
na třídennípěší pochod do Pisacu (incká
pevnost). Předchozí den jsem zkoušel sehnatnějakou mapu okolí,
ale nepovedlo se mi. Opět byly k dispozici pouze obrázkovémapky
bez vrstevnic a orientační bodů. Nakonec jsme to, ale díkydotazůmna
místní našli zcela v pohodě.
Začali jsme na Sacsayhuamánu, což je v podstatě stále ještě
součástCusca. Jedná se zřejmě o bývalý chrám.
Na jednom místě je nakreslen Inckýznak, chodí tam hodně
lidí a čerpají energii. Kromě zříceni stojí za
tojít ještě kousek směrem od města, kde jsou malé podzemní
chodby a bezvadnákamenná klouzačka.
Další zastávkou bylo Quengo, hezký přírodní
amfiteátr (zde jsme sehrálimezistátní utkání
s jedním peruáncem) a potkali jsme tady jednoho malého
kluka.
Peruánci a turisté
Už jsem psal, že považuju Peru za poměrně bezpečnou krajinu a že Peruánci
asi ví, co pro ně turisté znamenají. Na druhou stranu
jsou ze sebe ochotnídělat strašný šašky
a v podstatě za všechno od Vás budou chtít peníze.
Netýká se to vesnic, které nejsou na turistických
trasách, ale i při našemvýletu v okolí Juli se
ženský po vytažení fotáku otáčely a vyžadovali
zafotku 1 sol (Vendulka, která se celou dobu těšila na focení
lidí tak přišladocela zkrátka). Nejhorší
to bylo právě v okolí Cusca. Na každé zřícenině
je spousta ochotných lidí, kteří se Vás zeptají
jestli náhodou nechceteněco povědět ale o tom, že z Vás budou
mámit peníze neřeknou ani slovo.U každé památky
jsou skupiny malých holčiček, které buď otravují každého
turistu, aby si je vyfotil (za un sol) nebo rovnou žebrají (a když
jimnedáte tak Vám začnou nadávat nebo dokonce házet
malý kamínky). Nedá setomu uniknout, když jsme bylina
Pisacu, stálo skupince holčiček seběhnutí100 metrového
kopce za to, aby se nám s medovými úsměvy nabídly
k vyfocení.Ve městě Vám bude neustále někdo něco nabízet
(cigarety, pití, pohlednice...). Malý kluk, kteréhojsme
potkali s námi šel asi hodinu, hráli jsmesi spolu,učili
ho anglicky a česky, pískat na trávu, on nás naprsty,on
nám ukázal něco jako incký chrám veskále,
ale když jsme se rozcházeli,byl strašně uraženej,že nedostal
peníze. Jakmile Vám začnou říkat kamaráde,znamená
to, že z Vás budou tahat peníze. Asi jsme bylis Vendulou po
dniv Cuscu a příhodě s klukem přecitlivělí, alekdyž jsme po
pevnosti PucaPukara došli k inckému prameništi(je velice
pěkné) Tambo Machay zrovnapři příjezdu z turistického
autobusu a viděli to, bylo nám trochu špatněa rozhodli jsme
se opustit civilizovaná místa.
Vendulka mi bohužel fyzicky trochu odpadla, takže jsme pohybovali strašně pomalu, ale rozhodně to je dobrý způsob výletničení. Orientace je jednoduchá(jakmile vylezete na hřeben vidíte docela daleko). Protože jsme šli strašněpomalu, nestihli jsme za ty tři dny ujít celou vzdálenost a museli jsmeslézt doúdolí a dojet zbývající vzdálenostautobusem. Vesnice, kteroujsme procházeli byla daleko přívětivější než ty, v kterých zuřil turistickýruch (ačkoliv ani tady si jedno dítě un sol neodpustilo).
Pisac
Pisac je zřícenina incké pevnosti. Není to ovšem
pevnost v obvyklémslova smyslu, protože se jedná o obrovský
kopec na kterém jsou rozmístěnyjednotlivé stavby. Nepodařilo
se nám to obejít ani během čtyř hodin, zčástii proto
že jsme vyrazili blbým směrem. Městečko Pisac leží pod pevností
a odvoz z něj zříceninu stojí nehorázných deset
sol. Autobus do Cusca jezdíasi v intervalu 20 minut.
Hospody
Na jedinou večeři do restaurace jsme si zašli v Cuscu. Zbytek výpravy
měl větší kušenosti, takže jsme šli podle nich.
Jídlo se většinou podáváve formě menu (polívka,
hlavní jídlo, čaj, někdy i zákusek). Za takové
menu jsme platili 30 korun a odpovídalo to průměrnému obědu
v menze. Koukaljsem na ceny v jiných restauracích a i na hlavním
náměstí to nebylo vícnež 70-80 korun.
Poslední noc jsme se rozhodli strávit v clubu. V Cuscu je
několik rockovýchklubů jeden z nich jsme navštívilijiž
před výletem do Pisacu a měli jsmedocela štěstí,protože
hrála nějaká místní kapela, kteráještě
měla trochuindiánský zvuk ale už měla rockovýodpich.
Jinak pražští indiáni jsou slabýmodvaremtěch
Peruánských, ti hrajou daleko líp.
Tentokrát nastoupila kapela daleko slavnější, ale méně
zajímavá, protožeze začátku zněla jako Clash a na konci
jako typická česká zábavovka. Pokapele následovala
klasická discotéka-rockotéka. Trvala až do čtyř hodin
ráno, kdy se někomu z domu podařilo definitivně vyhodit elektriku.
Klubse totiž nalézá v prvním patře obyčejného
domu a není vůbec odhlučněn.Když jsme vylezli ven stal se zázrak
na ulici se objevili paní s grilema prodávali hranolky s kuřetem,
biftekem nebo párkem. Objevili se až těsněpřed čtvrtou, zřejmě setou
dobou zavírá a byly připraveny na nával vyhládlých
turistů.
Letadla
Zpátky jsme letěli z Cusca do Limy. V průvodcích vyhrožovali,
že naleteckou přepravu není v období dešťů spolehnutí,
ale podle vyjádření leteckýchspolečností i našich
zkušeností, to není tak strašný. Letěli
jsme se společnostiAeroPeru a let včetně obsluhy letadla odpovídal
tomu, co jsme viděli uLufthansy. Za hodinu jsme byli v Limě, po cestě byly
vidět vrcholy horčouhající z mraků.
Lima
Protože jsme do Limy přiletěli v devět ráno a letadlo domů letěloažv
sedm večer, rozhodli jsme se zajet i nevyspalí do města.Nebyloto
příliš šťastné rozhodnutí. Přicestě jsme
z letiště jsme měli problémys řidičem, kterýmnám
tvrdil, že jsme mu měli platit 10 solů za hodinu(španělskyore) místo
deseti solů za všechny (anglicky all). V Limě nenímetro takže
je všude plno aut. Zeleně je ve městě strašně málo.Domy
jsouve středu vysoké, mimo centrum jsme se báli. Nebyloto vůbec
příjemné,aby byli jsme rádi, když jsme vrátili
na letiště. A to je konec.